Německý odklon od jaderné energetiky a stále větší důraz na obnovitelné zdroje je v Česku často chápán jako jakýsi rozmar bohatého státu. Opak je ale pravdou – je to výsledek desetiletí geopolitických a ekonomických úvah. Jaká je energetická strategie Německa a jak jsme na tom v ČR?
Německá a česká energetická politika
Německá energetická politika je důsledkem geopolitických faktů. Za posledních 12 let došlo ke třem významným rozhodnutím. V roce 2000 bylo dosaženo dohody s provozovateli jaderných elektráren o odstoupení Německa od jaderné energetiky. 8. září 2005 podepsaly společnosti Gazprom, BASF a E.ON základní dohodu o vybudování plynovodu Nord Stream. 30. října 2009 byla založena technologická platforma DESERTEC (v současnosti 55 firem a institucí) s cílem propojit evropské elektroenergetické sítě se severní Afrikou a Blízkým Východem s cílem využít obrovský potenciál slunečního záření v těchto oblastech.
Německá vláda předpokládá, že německé podniky budou páteří nového vývoje post-fosilní energetiky založené na třech hlavních směrech:
Reklama- zabránit plýtvání energií (zvyšování energetické účinnosti)
- podporovat decentralizovanou výrobu energie, kde je to rozumné a možné
- podporovat centralizovanou výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů v místech s bohatými přírodními zdroji (sluneční, větrná a vodní energie) a nejvhodnějšími podmínkami
Rezervovaný postoj Německa k jaderné energii má logiku
Díky vyspělému vědecko-technickému potenciálu se SRN v minulosti pokusila sehrát aktivní roli ve všech oblastech jaderných technologií. Tehdejší Západní Německo bylo vysoce úspěšné při vývoji jaderných technologií a úspěšně vyvinulo demonstrační reaktorové typy PHWR, HWGCR, HTGR a LMFBR. V průmyslovém měřítku vybudovalo elektrárny typu PWR ve spolupráci firem Siemens a Westinghouse i typu BWR ve spolupráci firem AEG a GE, a to včetně výroby i těch nejnáročnějších komponent. Německo se také pokusilo proniknout i nepřímo antiproliferačními bariérami dodávkou zařízení pro izotopické obohacování pro JAR a těžkovodního reaktoru na výrobu zbrojního plutonia MZFR pro Brazílii.
Z celého tohoto náročného a úspěšně zvládnutého programu nakonec pod enormním zahraničně-politickým tlakem, umocněným i prohrou ve Druhé světové válce, zbyly pouze tlakovodní elektrárny PWR, a to ještě jen v zahraniční licenci. Takovéto – německému vědeckotechnickému potenciálu a náročnosti na ekonomickou produktivitu – nedůstojné podmínky se nemohly neodrazit v celkovém poměru k jaderné energetice, která musela ustoupit a dát přednost energetickému využití zemního plynu a obnovitelných zdrojů, lépe odpovídajícímu charakteru vyspělé německé společnosti.
Současná německá energetická politika má (i na základě historické zkušenosti) geopolitickou a mírovou logiku. Nevede ke sporům nebo konfliktům ani s USA, ani s Čínou, ani s ostatními lídry EU ani s Ruskem. Je přitažlivá pro města a rozvojový svět. Problematice ropného zlomu a jeho dopadu na německou společnost se věnuje zpráva Centra pro transformaci Bundeswehru („Peak Oil – Sicherheitspolitische Implikationen knapper Ressourcen“). Zpráva se zabývá bezpečnostními důsledky omezených zdrojů a nastiňuje i v oblasti energetické politiky, včetně mezinárodních vztahů, doporučení pro německé politiky, vedoucí k zachování síly a postavení Německa ve světě. Protože ekonomika ČR je hospodářsky vázána na Německo, je vhodné zmínit některé zásadní myšlenky.
Ropný zlom |
|
Jako ropný zlom se označuje okamžik, kdy světová těžba ropy dosáhne svého vrcholu a od té doby již bude pouze klesat. Podle některých údajů ropný zlom nastane během několika let, jiné prameny uvádí, že už ropným zlomem v podstatě procházíme nyní. Důsledkem ropného zlomu je samozřejmě zvyšující se cena ropy a s ní spojené ekonomické a politické a společenské problémy (vzrůst cen pohonných hmot, umělých hnojiv, problémy v zemědělství, dopravě, průmyslu atd.). V poslední době se proto objevuje snaha o rozvázání závislosti ekonomického růstu na spotřebě energie. Po tomto volají stratégové korporací, občanská hnutí obávající se změny klimatu i politické reprezentace hájící bezpečnost státu. Přímou závislost hospodářské prosperity na objemu užívané energie se ale dosud rozdělit nepodařilo. |
Dopady ropného zlomu na bezpečnost budou eskalovat v letech 2025 – 2040. Ropa bude určující silou měnící mezinárodní vztahy. V časovém rámci do roku 2040 mohou synergické účinky růstu světové populace, docházejících zdrojů a klimatické změny vést k diskontinuitě světového vývoje. Nedostatek základního zboží a služeb by přivodil kolaps tržně orientovaného německého hospodářství. Ekonomický krach kdekoliv ve světě by zasáhl i SRN pro její úzkou integraci na globální ekonomiku (zasáhl by tedy i ČR). Zásadní význam mají pro SRN energetické vazby na Rusko, stabilní a privilegované dodávky jeho ropy a plynu.
Zpráva varuje před regionálním nedostatkem, zhroucením trhů a přeskupením politických sil. Ničení infrastruktury se může stát atraktivním cílem nepřátelských skupin i některých států. Krize mobility by vedla k potravinové krizi závislosti distribuce potravin na silniční dopravě. Německo, jako země závislá na globalizované ekonomice, je silně ohroženo rizikem její destabilizace. Musí proto silně investovat do zvýšení odolnosti infrastruktury a lokální soběstačnosti.
Německá energetická politika má i ekonomickou logiku. Německo rozeznalo nezbytnost využívání obnovitelných zdrojů a jejich postupné nasazování v dlouhém období. Se svou expertní znalostí a technologiemi chce být v čele toho vývoje se všemi výhodami pozice lídra, protože ví, že tyto technologie a expertíza budou ve světě žádány a dobře zaplaceny.
Česká republika zajistit svou energetickou bezpečnost napojením na evropské energetické sítě a účastí na transformaci post-fosilního energetického a dopravního sytému
Německý import ropy je v současnosti z 97 % z oblastí, které již dosáhly ropného vrcholu. Analýza dovozů a vývozů mobilizuje novou hospodářskou politiku Německa, neboť nedostatek ropy omezí nejen „palivo“ pro německou ekonomiku, ale ohrozí i odbyt konvenčních automobilů, které budou bez dostatku ropy na světovém trhu neprodejné. Podobně může být z hlediska skladby dovozů a vývozů ohrožena i Česká republika. Ta je hospodářsky závislá na Německu a energeticky na Rusku. 27 % importu a 33 % exportu se vztahuje k SRN. Německo je naším nejvýznamnějším obchodním partnerem, s velkým náskokem před Slovenskem, Polskem, Francií, Velkou Británií a Rakouskem. Energetická závislost ČR na Ruské federaci činí v současnosti 100 % jaderného paliva, 75 % zemního plynu a 70 % ropy.
Česko je méně opatrné
Česká historie energetického využívání jaderné energie souvisí s těžbou uranu. Již v r. 1871 byla v Jáchymově zřízená Státní továrna na uranová barviva, kterou v r. 1938 převzaly německé firmy. Dne 11. 9. 1945 byl Jáchymov obsazen sovětskou armádou, 24. 10. 1945 byly jáchymovské doly znárodněny a 23. 11. 1945 byla se SSSR podepsána dohoda „o dodávkách radia a jiných radioaktivních prvků“. Na jejím základě byla zřízena sovětsko-československá komise, která od r. 1945 až do r. 1990 fakticky řídila aktivity čs. uranového průmyslu. Dohoda se SSSR z r. 1945 zavazovala Československo dodávat uran výhradně do SSSR s výjimkou až 10 % těžby, kterou si v odůvodněných případech mohlo ponechávat pro vlastní potřebu.
Vyvezený uran představoval svým energetickým obsahem dvacetiletou těžbu domácího uhlí z období vrcholu jeho těžby (100 Mt hnědého uhlí a 25 Mt černého uhlí v 80. letech 20. století). Jelikož při této intenzitě těžby uhlí jeho zbývající zásoby měly být vyčerpány během několika desetiletí, představovala jaderná energetika na domácí přírodní uran jednu z nemnoha reálných možností, jak zabránit tomu, aby národní hospodářství ČSSR nemuselo být převedeno na importovaná paliva se všemi tvrdými ekonomickými důsledky z toho vyplývajícími.
Na rozdíl od zbytku Evropy je česká veřejnost k jaderným elektrárnám poměrně vstřícná. Problémy s dostavbou jaderných bloků v ČR jsou hlavně ekonomické. Nevyplatí se to. (Foto: Thinkstockphotos.com)
Volba demonstračního těžkovodního programu na přírodní uran v roce 1956 vycházela z možnosti přímého využívání aspoň 10 % domácí těžby pro vlastní energetické účely, které dovolovala dohoda se SSSR z r. 1945. Z toho vycházelo i Usnesení vlády ČSSR z roku 1964, které uložilo ČSUP, aby se připravil na výrobu jaderného paliva pro elektrárnu A-1 a později i pro další jaderné elektrárny. Při rozhodování o charakteru čs. jaderně energetického programu koncem 60. let během spuštění demonstrační těžkovodní elektrárny A-1 se v celém světě již vědělo, že se plynem chlazené těžkovodní reaktory (GCHWR) neosvědčily. Sovětská nabídka výstavby průmyslových tlakovodních elektráren na obohacený uran byla důvěryhodným signálem, že vojenské potřeby uranu již byly i v SSSR saturovány.
Přijmout nabídku průmyslových tlakovodních elektráren na obohacený uran (PWR, v sovětském označení VVER) znamenalo smířit se s tím, že veškeré zbývající uranové zásoby ztratí svůj perspektivní energetický potenciál a jako řadová komerční komodita budou postupně se ztrátou vyvezeny. Druhá možnost – pokračování v těžkovodním programu na přírodní uran – by znamenalo přeorientovat se na kanadský program „Candu“, jak to později učinilo Rumunsko. Okupace ČSSR v roce 1968 však tuto variantu vyloučila.
V roce 1970 byla se SSSR podepsána nová dohoda o pomoci při výstavbě dvou tlakovodních elektráren sovětského typu VVER s reaktory na sovětský obohacený uran. Z hlediska jaderné energetiky však byla tato volba pro Československo v tehdejší situaci jediná reálně možná. Implicitně jí byl totiž nadřazen požadavek zabránit šíření jaderných zbraní, vůči němuž těžkovodní reaktory na domácí přírodní uran byly zvláště citlivé a nebezpečné, jak např. demonstrovala Indie získáním plutonia pro svůj pokusný jaderný výbuch. Chybný byl snad pouze spěch, s nímž se sovětské tlakovodní bloky začaly v ČSSR zavádět a kvůli němuž byla první československá průmyslová elektrárna V-1 v Jaslovských Bohunicích postavena v celosvětově nevyhovující bezpečností koncepci (neměla ochrannou obálku – kontejnment, ani jeho náhradu).
Jaderná budoucnost je v Evropě ekonomicky problematická
Pokud se týká jaderné budoucnosti v ČR, je jaderná energetika českými občany (na rozdíl od většiny zemí EU) vnímána výrazně pozitivně. Hlavní bariéry tak spočívají zejména v ekonomické oblasti. Výrobní cena elektřiny z nových jaderných elektráren je zhruba dvakrát vyšší, než současná tržní cena, přitom lze očekávat, že se investiční náklady v důsledku zpřísnění požadavků na bezpečnost po Fukušimské katastrofě ještě zvýší. Navíc veškeré údaje o cenách je třeba brát s rezervou, protože dosud nikde nestojí funkční referenční blok generace 3+. Specifickým problémem pak je riziko, že v průběhu výstavby dojde ke zhroucení světového finančního systému.
Debaty o zásobách a zdrojích energie jsou mnohdy plné velmi optimistických očekávání. Mnoho lidí se domnívá, že je možné v krátké době plně nahradit fosilní energii alternativní energií, tj. jadernou energií a energií z obnovitelných zdrojů. Tato transformace energetického sektoru však představuje složitý proces, který bude trvat desetiletí.
V oblasti užití jaderné technologie je ČR vázána smlouvou s Mezinárodní energetickou agenturou, jakožto nástrojem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). V oblasti jaderného paliva, zemního plynu a ropy závisí ČR na Rusku. Naprosto suverénním je proto ČR pouze v oblasti užití uhlí a obnovitelných zdrojů. Uhlí zůstává i v současnosti jediným významným a konkurenceschopným domácím zdrojem energie.
Energetika v Česku: Bez větší integrace do Evropy to nepůjde
Tvůrci globální ekonomiky nám prodali vizi nikdy nekončícího růstu bohatství a hojnosti. Všude patrné limity ale ukazují na rychlé ubývání zdrojů (nejen energetických), jejichž ceny jsou stále více volatilní. Žádná kombinace starých a nových alternativních zdrojů energie není schopna v delším výhledu zajistit návrat do průmyslové společnosti minulého století. Tato zpráva se neposlouchá dobře, ale ještě horší by bylo ji ignorovat. Jedinou variantou změny přístupu k energetickým zdrojům jsou konflikty o ty zbývající.
V oblasti uhlovodíkových paliv (ropa a zemní plyn) je z hlediska ČR potřebné zajišťovat přístup ke zdrojům v rámci kolektivní energetické bezpečnosti a solidarity EU. Evropská unie je zdrojově i přístupově diverzifikována a tato diverzifikace se stále posiluje včetně budování terminálů zkapalněného zemního plynu LNG.
Uhlí zůstává i v současnosti jediným významným a konkurenceschopným domácím zdrojem energie. (Foto: Thinkstockphotos.com)
Pro německou politiku je v důsledku proexportní ekonomiky evidentně „plánem A“ nejen udržení a rozvíjení integrace evropských zemí, ale také její přesah i do oblasti severní Afriky a středního Východu, tedy celého území Unie pro Středomoří. Součástí této politiky je však i globální technologická orientace na problémy udržitelného života měst a technologie, které je řeší (ve městech bude v roce 2050 žít 80 % světové populace). V případě zhroucení „plánu A“ by patrně bylo vynuceným „plánem B“ z hlediska „přežití“ vytvoření osy „technická vyspělost – zdroje“, tedy osy Berlín – Moskva.
Česká politika by měla přijmout fakt, že orientace na energetickou soběstačnost má pouze jedinou variantu (avšak jen dočasnou, ekologicky kompromitující, a poskytující jen omezený časový prostor pro manévrování), a tou je vyčerpání zásob tuzemského uhlí. Z bezpečnostních důvodů by proto bylo výhodné rozvolnit těžbu tuzemského uhlí na co nejdelší období. Všechny ostatní energetické zdroje na našem území jsou bilančně řádově nižší (ropa, plyn, uran, biomasa, vodní energie), resp. méně konkurenceschopné vůči energii z oblastí s příhodnějšími přírodními podmínkami (větrná a sluneční energie). Proto může Česká republika zajistit svou energetickou bezpečnost jedině v rámci integrující se Evropy, a to zejména napojením na evropské energetické (především elektrické a plynové) a dopravní sítě, a též účastí na transformaci post-fosilního energetického a dopravního sytému. V opačném případě se dostane do dopravního a energetického „stínu“ a přestane být průmyslovou zemí. V horším případě se může opět stát nesuverénním satelitem.
Autor: Ing. Ivan Beneš, nezávislý energetický konzultant, místopředseda Českého národního výboru pro omezování katastrof (ČNV ONK), člen Rady expertů České větve Světové podnikatelské rady pro udržitelný rozvoj (WBCSD)
