Ačkoli dávné severské domky porostlé zelení působí velmi romanticky, přežít v nich dlouhou tuhou zimu asi nebylo úplně snadné. Prastaré konstrukční systémy se staly inspirací pro novodobé zelené střechy s moderními izolačními materiály, jejichž životnost je však paradoxně podobná jako jejich pradávné předlohy.
Travnaté střechy mají tisíciletou tradici. 
Domky nenásilně splývají s okolní loukou. 
Zatravněné stavby se ztrácejí v okolní vegetaci, foto opět z L’Anse aux Meadows. 
Dům postavený jako replika obydlí dávných Vikingů v L’Anse aux Meadows v Kanadě. 
Tradiční obydlí na Islandu
První moderní zelené střešní konstrukce byly vyvinuty v roce 1960, ale v severských zemích lidé žijí pod zelenými střechami po tisíciletí. V chladném podnebí dnešního Norska, Islandu a dalších okolních zemí bylo pokrývání střechy hlínou a vegetací zcela přirozenou volbou pradávných obyvatel. Domky byly navíc většinou zčásti obsypané zeminou nebo zanořené do svahu, což jim zajišťovalo ve své době nejúčinnější izolaci, která se navíc snadno instalovala a udržovala. Domky se musely stavět rychle v průběhu krátkého letního období, kdy země nebyla zmrzlá.
Aby byla zelená střecha odolná povětrnostním vlivům a nezatékalo do ní, museli dávní stavitelé dodržovat odzkoušené postupy. Na dřevěné střešní desky se postupně kladly pláty březové kůry tak, aby se vzájemně překrývaly a vedly odtékající vodu správným směrem. Poté následovaly dvě vrstvy drnů. První vrstva drnů se na střechu umístila zatravněnou stranou dolů, aby se tráva dotýkala izolace z plátů březové kůry. Vrstvička trávy mezi kůrou a hlínou umožňovala lepší odtok vody a prodlužovala životnost kůrových plátů. Druhá vrstva drnů byla umístěna travnatou stranou nahoru. Na koncích střechy byly drny jištěny proti sesuvu horizontálně připevněnou kládou.
ReklamaTakto tradičně budované zelené střechy měly životnost 30 až 40 let, což je paradoxně stejná trvanlivost, jaká se obvykle uvádí u dnešních zelených střech, které využívají moderní izolačních materiály a postupy.
Foto: Inhabitat.com
