Daniel Grmela vystudoval stavební fakultu, nicméně po nástupu do praxe zjistil, že ho to táhne víc ke stavbám z přírodních materiálů. Přestože nyní projektuje domy ze slámy a poskytuje poradenství, první dům, který touto technikou vlastnoručně postavil, je jeho vlastní. Navštívili jsme pana Grmelu v Ivanovicích na Hané a povídali jsme si hlavně o tom, jak jeho dům vlastně vznikal.
Cíl své návštěvy poznávám v řadové zástavbě obce snadno. I když je velikostí, proporcemi a architekturou podobný domům okolo, už zdálky vyniká měkkost a přírodní vzhled hliněné omítky. Pan domácí mne uvádí do bývalé kůlny na konci pozemku, ze které je nyní dočasné bydliště majitelů. Široká prkna na podlaze dávají prostoru útulnost a zateplení celého domku slámou je tak nějak samozřejmé. „Ty prkna jsem našel na půdě domu, co jsem tu zboural“ seznámí mě pan Grmela s osudem původní stavby z vepřovic, která na místě stávala dříve a svým způsobem tu je stále přítomná. Vepřovicové cihly byly většinou rozmočeny ve vodě a použity na hliněné omítky novostavby.
Na začátku byl dřevěný skelet – podobně jako u klasické dřevostavby
Jednoduchá a racionální stavba
Panu Grmelovi bylo od začátku jasné, jakým způsobem chce nový, slaměný dům stavět: Co nejjednodušeji, nejracionálněji a hlavně tak, aby konstrukce sledovala technické možnosti materiálu. Pro stavbu zvolil systém dřevěného skeletu, podobného jaký známe třeba z klasických dřevostaveb. S tím rozdílem, že v tomto případě jsou stěny vycpány nikoliv skelnou vatou, nýbrž balíky slámy; a to včetně podkroví. Na slaměných stěnách je z vnější i z vnitřní strany nanesena omítka z hlíny a slámové řezanky. A to vlastně stačí.
„Být obklopený přírodním materiálem je po všech stránkách určitě zdravější a člověk z toho má lepší pocit…“
Přizpůsobení konstrukce materiálu znamená například to, že rozteč dřevěných prvků nosného skeletu koresponduje s velikostí balíků slámy. Ostatně, konstrukce tohoto skeletu byla jediná práce, kterou přenechal profesionálovi, vše ostatní se prý může člověk při troše času a vůle naučit sám. Když si má vybavit chyby nebo věci, které by dnes udělal jinak, musí se chvíli zamyslet. Nakonec si ale vzpomene: „Střešní okna bych už nedělal, udělal bych to příště s vikýřem. Ostatně, ani z tepelně technického hlediska není ideální, že jsou nad úrovní izolace.“
Sláma slouží jako výplň – izolace. Kdyby měl dům instalovaný systém řízeného větrání s rekuperací tepla, dosáhl by na pasivní standard. Takto je „jenom“ nízkoenergetický.
Slámu je nutné domluvit přímo se zemědělcem
Stavební materiál jako hlína nebo sláma budí dojem, že v našich podmínkách je jednoduše a levně k mání. Na druhou stranu, na internetu narazí člověk na firmy, které s hlínou na omítky obchodují; a o úplně levnou záležitost se zrovna nejedná. Slámy je sice všude dost, ale vidíme nejčastěji stohy nebo velké balíky, ze kterých se stavět nedá. Pan Grmela to vidí spíš pozitivně: „Omítka se dá udělat z kterékoliv hlíny, která aspoň trochu lepí, tedy má v sobě aspoň 30 % jílu. U nás taková hlína nachází skoro všude, většinou když se dělají terénní úpravy při stavbě.“ popisuje svou zkušenost. „Osvědčený způsob je dát si inzerát do regionálního tisku a většinou se někdo najde, když už člověk nemá odpovídající hlínu přímo u sebe na pozemku.“ Dle jeho názoru se ale vyplatí koupit povrchovou, fajnovou omítku, pokud si stavebník přeje nějaký zajímavější odstín než žlutohnědý a jemnější zrno.
Netradiční bydlení na Nazeleno.cz: |
|
Se slámou je to podobné: Je nutné vyvinout trochu úsilí, ale když člověk obvolá pět, deset telefonních čísel, vždycky něco sežene. „Se zemědělcem je potřeba se domluvit, jak to má lisovat. Já s ním často po poli běhám třeba dvě hodiny a měřím, vážím, seřizujeme lis a teprve až vypadne třeba padesát balíků takových jak má být, tak má člověk vyhráno.“ popisuje svůj postup získávání balíků na stavbu.
Slaměnou stěnu kryjí hliněné omítky. Jako zdroj hlíny posloužily vepřovice ze starého domu
Náklady na hliněný dům? Cca 13 – 14 tisíc Kč na metr čtvereční
Dům pana Grmely má v přízemí obytný prostor a koupelnu, v podkroví potom dvě ložnice a užitnou plochu okolo 100 m2. Tloušťka obvodových stěn je zhruba půl metru a kdyby byl dům jen o trošičku těsnější a měl instalovanou řízenou výměnu vzduchu s rekuperací, dalo by se hovořit o pasívním standardu. Za kolik se dá takový dům pořídit? „Já myslím, že k nastěhování to bude tak milion.“ nastiňuje docela sympatickou částku. Vzápětí však dodává: „Když si to člověk udělá sám jako já, bez řemeslníků a všechno z druhé ruky, tak se dá dům postavit od 10 tisíc za metr čtverečný užitné plochy. To je úplné minimum.“ Pan Grmela si vede docela podrobnou evidenci o domech, které projektoval jiným lidem. Na jejím základě vypočítává: „Člověk, který potřebuje minimálně projektanta a k tomu většinou tesaře, pokrývače a klempíře, ale většinu věcí si jinak udělá sám, ten může počítat tak s 13 – 14 tisíci. Když bude mít všechna řemesla včetně elektrikáře, instalatéra a zedníka, tak to bude těch 17 tisíc za m2 užitné plochy, od firmy na klíč tak 20 tisíc. Což je v podstatě stejná cena jako cena konvenční stavby ve stejném standardu.“
Jinými slovy, slaměný dům je srovnatelný s konvenčními stavbami. V čem je tedy jeho hlavní výhoda? Je jednodušší takový dům postavit? „Dům z konvenčních materiálů by si taky člověk mohl postavit sám; a myslím si, že by to měl i lehčí.“ přemítá pan Grmela. „Já myslím, že to má vyšší kvalitu tak nějak celkovou. Být obklopený přírodním materiálem je po všech stránkách určitě zdravější a člověk z toho má lepší pocit jak pro sebe uvnitř, tak navenek pro planetu, až se to pak bude bourat, recyklovat a kompostovat. Také tu je minimální energetická náročnost výroby a i ta práce je příjemná, radostná. Když člověk bude svépomocí stavět z Porothermu a bude to izolovat polystyrénem, tak mu nedojede dvacet lidí, které do té doby neznal a nebudou mu s tím nadšeně pomáhat. Řekl bych, že tím vším vzniká větší kvalita celého toho díla.“ uzavírá své povídání o slaměném domě.
Autorka je architektka, zajímá se především o přírodní a ekologické stavitelství. Foto: D. Grmela
