Evropská unie je v současné době soběstačná v produkci potravin. Přesto však patří v této oblasti k největším světovým dovozcům. Klimatické změny ale mohou s cenami potravin v EU hýbat.
Idea potravinové soběstačnosti v moderním slova smyslu se v Evropě začala rodit po druhé světové válce, kdy se státy Evropského hospodářského společenství (předchůdce Evropské unie) dohodly na vzniku Společné zemědělské politiky. Ta si kladla za cíl zabránit hladu a nedostatku potravin cestou zvýšené zemědělské produktivity, a zajistit tak evropským zemědělcům obstojné živobytí a cenově dostupné potraviny spotřebitelům.
Evropská unie je největším světovým dovozcem potravin
ReklamaDnes má Unie přes půl miliardy obyvatel, 14 milionů farmářů a další 4 miliony lidí pracují v potravinářském sektoru. Kromě toho se zemědělský sektor podílí 6 % na tvorbě evropského HDP. Pravděpodobnost, že by v Evropě hrozil nedostatek potravin, je minimální. Potravinové bezpečnosti, definované na Světovém potravinovém summitu v roce 1996 jako „ekonomický, sociální a fyzický přístup k dostatečnému množství bezpečných a výživných potravin“, se těší valná většina Evropanů.
Podle Evropské komise totiž EU za rok průměrně vyprodukuje:
- 300 mil. tun obilí
- 140 mil. tun mléka
- 7 mil. tun vajec
- 20 mil. tun vepřového masa
- 12 mil. tun drůbežího masa
- 8 mil. tun hovězího masa
- 10 mil. tun jablek
Evropská živočišná produkce je závislá na dovozech krmiv – hlavně na sóji – a tedy je i citlivá na výkyvy jejích cena na komoditních trzích. (Foto: Thinkstockphotos.com)
Avšak ani evropská produkce potravin se neobejde bez závislosti na importu a EU je zároveň největším světovým dovozcem potravin v celkové hodnotě 60 mld. Produkce masa a mléčných výrobků závisí z převážné části (70 – 80 %) na dovozu krmiv pro hospodářská zvířata, hlavně sóji z Brazílie, Argentiny a Spojených států. To představuje plochu o rozloze 20 mil. ha (dvě třetiny Itálie), kterou Evropa potřebuje mimo svůj kontinent. Přináší to s sebou často mnoho negativních dopadů: kácení pralesů, znečišťování životního prostředí, vyhánění lokálních komunit a hrubé porušování lidských práv.
Dalším problémem je závislost na dovozu krmiv. Ta způsobuje, že evropská živočišná produkce je velmi citlivá na výkyvy cen sóji na mezinárodních komoditních trzích. Nemluvě o tom, že sója pocházející z těchto zemí bývá většinou geneticky modifikovaná, takže se na náš stůl tak jako tak dostanou produkty z GMO. To si však málokterý evropský spotřebitel při nákupu masa představí.
Klíčem ke snižování chudoby je spravedlivější obchod se zemědělskými komoditami
Evropská unie dále dováží produkty jako je káva, čaj, exotické ovoce, zelenina, oříšky nebo řezané květiny. Ty jsou importovány především z Afriky, například z Keni a Etiopie. Tento východní region, nazývaný Africký roh, však před dvěma lety zasáhla nejhorší sucha za posledních 60 let a v Somálsku byl dokonce v některých oblastech vyhlášen hladomor. Paradoxně ve stejné chvíli, kdy se do EU vyvážely zelené fazolky, mango nebo růže, záviselo na potravinové pomoci v těchto zemích 10 – 13 milionů lidí, tedy minimálně ekvivalent obyvatelstva ČR. Přitom Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) označil tento region v budoucnu za jeden z nejohroženějších a předpověděl, že by zde do roku 2020 mohla potravinová produkce poklesnout až o polovinu.
Světové zemědělství a produkce potravin proto dnes čelí velkým výzvám. Ubývá přírodních zdrojů a půda s vodou představují zdroje nejvzácnější, přesto se s nimi ale nezachází vždy udržitelně. Největší evropští producenti pšenice – Francie, Německo a Velká Británie – nejspíš podle některých názorů už dosáhli limitů své produkce.
Čím dál častěji je objem sklizní postihována důsledky změny klimatu a nevyzpytatelného počasí (sucha, záplavy, rozsáhlé požáry). Drobní producenti potravin v rozvojových zemích, kteří tvoří největší podíl hladovějících na světě a nemohou konkurovat farmářům ve vyspělých zemích, nemají šanci profitovat z mezinárodního obchodu. Potravinový systém zkrátka postrádá vyváženost.
My Evropané bychom si možná spíš měli klást otázku: jak můžeme v EU přispět ke globální potravinové bezpečnosti? Především tlakem na zodpovědný a spravedlivý mezinárodní zemědělský obchod, lokalizovanou produkci potravin, šetrným zacházením s životním prostředím, racionální spotřebou a neplýtvání potravinami. Alespoň pro začátek.
Autorka článku: Dagmar Milerová Prášková.
Autorka působí v think-tanku Glopolis a zabývá se hlavně potravinovou bezpečností. Analytické centrum Glopolis se zaměřuje na globální trendy a související politiku.
