Někteří urbanisté tvrdí, že zeleň do města nepatří, a to i přes známé psychologické, estetické a biologické funkce, které městská zeleň má. Jakým způsobem argumentují? Je zeleň ve městě skutečně nepotřebná? A nemají náhodou pravdu?
Na otázku, proč bychom v našich městech měli dát prostor zeleni, je možné odpovědět na základě několika argumentů. Prospívá naší psychice, má význam biologický (tlumí dopad znečištění ovzduší a snižuje plynné a prašné imise a hladinu hluku) a je zde samozřejmě také hledisko estetické – ne nadarmo jsou často nejatraktivnější části města také ty nejzelenější.To ostatně potvrdil i průzkum psychologů, o němž Nazeleno informovalo před pár týdny.
„Člověk je sociální tvor a ke svému životu potřebuje koncentraci dějů a kontakt.“
ReklamaNěkteří urbanisté však tvrdí, že zeleň do města nepatří. Upozorňují na nebezpečný trend: na jednu stranu rozvolňujeme města zelení, nekoncentrovanou zástavbou a předimenzovanými projekty, na druhou stranu zasahujeme výstavbou stále více do krajiny. Snaha nemísit přírodu a město a položit mezi ně jasně dané hranice má vést k obnovení jak kvality krajiny, tak kvality života ve městě.
Tématický seriál: Zeleň a město |
– Zeleň uklidňuje, města vzbuzují agresivitu– Kacířská myšlenka: Zeleň do města nepatří!– Problém satelitních městeček (připravujeme) |
Kde se vzaly stromy ve městě?
Mísení urbanizovaného prostředí a přírody zdaleka není tak samozřejmé, jak se zdá. Například ve středověkých městech, jejichž torza nacházíme v centrech řady evropských měst, se zeleň vůbec nevyskytovala. Parky se začaly objevovat až během renesance a rozmohly se díky romantickému hnutí, které reagovalo na průmyslovou revoluci. Katastrofální životní podmínky zejména chudších vrstev společnosti tehdy bily do očí a chatrče přikrčené ke zdi dýmající továrny nebyly ničím výjimečným.
Kvalita života ve městě spočívá v mnohosti dějů a sociálních kontaktů
Ve dvacátém století přišly snahy o zlepšení. Nejprve se objevila myšlenka takzvaných zahradních měst, zasazující do urbanizovaného prostředí vily se zahradami a parky. Na ni navazoval směr, který nadlouho ovládl moderní architekturu, a který byl ve své době nebývalou syntézou moderních vědeckých poznatků: funkcionalismus.
Směr vycházel zejména z rozvoje medicíny, která upozorňovala na to, že slunce, vzduch a volný prostor jsou základní lidskou potřebou stejně jako potrava. Architektura takto projektovaná tedy pracovala se světlem a stínem, přikláněla se k velkým měřítkům a obklopovala budovy parčíky a trávníky. Neméně podstatným prvkem se stala zonace: neúnosné podmínky života u zdí továren vedly k přesvědčení, že ve městě je třeba jasně oddělit části, v nichž se budou obyvatelé věnovat práci nebo zábavě od zón, kde budou bydlet.
Dědictví funkcionalismu
Dnešní urbanisté upozorňují na to, že ačkoli byly snahy funkcionalistických architektů ve své době důležité, později se ukázalo, že nevěnovali dostatek pozornosti psychologii a sociologii – například zeleň nás sice uklidňuje, ale ne každá. Dlouhé chodníky a předimenzované prostory nelákají k procházce a výsledkem je opuštěné křoví, kolem kterého raději rychle přeběhneme.
Urbanisté se neshodnou, zda má zeleň ve městě své místo
Největším problémem je, že dědictví funkcionalismu má vliv na podobu našich měst dodnes. Je zdrojem dvou velkých problémů dneška: ukrajujme víc a víc z volné krajiny a rozvolněnou zástavbou bráníme sociálním kontaktům. Klasickým příkladem jsou suburbie (předměstí, v českém prostředí zejména módní satelitní městečka) neposkytující svým obyvatelům ani ty nejzákladnější služby. Tyto oblasti zcela postrádají charakteristickou kvalitu městského života – urbanitu.
Městskost neboli urbanita
Městskost znamená centrálnost, hustotu budov a sociálních vztahů a dějů a mísení – tedy všechno to, co se funkcionalismus snažil potlačit (a co tedy máme tendenci považovat za negativní i my), ale co je zdrojem kreativity a inovace ve společnosti. Člověk je totiž sociální tvor a ke svému životu potřebuje koncentraci dějů a především kontakt. Obzvlášť v dnešní době, kdy přibývá seniorů a ubývá dětí, bychom měli usilovat o to, aby venkovní prostředí nabízelo podmínky pro setkávání.
Koncentrací samozřejmě nemyslíme hlučnou kolonu aut, přecpané nákupní centrum ani štrúdl spěchajících chodců – to příliš neprospívá ani sociálním vztahům, ani naší psychice. Podle knihy urbanisty Jana Gehla Život mezi budovami je pro navazování kontaktu důležitá nízká rychlost, malá vzdálenost, odehrávání se všeho podstatného v rovině očí a dlouhodobost aktivit. Jakákoli silnice tedy kontakt stěžuje a vhodné nejsou ani velké prostory, protože ty rozmělňují aktivity. Gehl nabízí zajímavé heslo: „Něco se děje, protože se něco děje.“ Události je tedy možné stimulovat událostmi jinými, přičemž nezáleží na počtu lidí, ale na délce jejich pobytu.
Zeleň a hustota zástavby se nevylučují
Můžete namítnout, že takové podmínky nabízí i park. Ne však vždy – i zde může být zeleně prostě příliš. Stává se pak bariérou, která návštěvníky odděluje, nikoli spojuje příjemnou atmosférou. Stejně dobře se navíc můžeme cítit i ve vhodně plánované architektuře respektující lidské měřítko a sociální potřeby. Podle urbanisty Petra Hurníka navíc každý „obyčejný dům“ ve městě na rozdíl od parku spoří energii, zhodnocuje pozemky, rozšiřuje nabídky služeb a bydlení tam, kde jsou nejcennější, spoluvytváří kompozici zástavby atd.
Máme tedy začít tvrdit, že veškerá městská zeleň je špatná? Hurník provokativně říká, že to že k životu potřebujeme kyslík neznamená, že si jej okamžitě píchneme do žíly, a zrovna tak pro uklidnění zelení nepotřebujeme křoví na každém rohu. Městskou zeleň považuje za projev architektovy bezradnosti. Nemusíme ale být tak extrémní. Stačí začít přistupovat k problematice kritičtěji a použití zeleně v městském prostoru plánovat uvážlivě – tak aby nenarušovala kvalitu prostoru, v němž se nachází, tedy urbanitu.
