Změny klimatu mohou mít podle mínění většiny vědců neodvratitelné důsledky. Proto by se proti nim mělo bojovat na nejvyšší úrovni. Představitelé celého světa se proto v prosinci sjedou do Kodaně, aby dohodli nástupce tzv. Kjótského protokolu. Mají šance se dohodnout?
Dnešní článek začneme netradičně několika čísly:
Dva stupně Celsia. Právě to je podle vědců kritická hranice, pod kterou musíme udržet globální oteplování. Pokud se oteplí o méně než 2 stupně, dokážeme si s následky poradit. Pokud se oteplí více, hrozí katastrofální škody. A to může být velice brzy. Podle optimistických modelů nedojde k takovému vzestupu ještě 100 let, podle jiných se ho ale můžeme dočkat už před rokem 2050.
Reklama100-600 miliard dolarů každý rok po několik následujících desetiletí by bylo třeba, abychom udrželi globální oteplování pod touto kritickou hranicí. Číslo vychází z několika různých studií, mimo jiné z odhadů Světové banky.
„Boj proti změně klimatu bude muset někdo zaplatit – půjde o stovky miliard dolarů ročně.“
To by znamenalo 1% z HDP celého světa. Jinak řečeno, abychom zabránili katastrofálním následkům klimatické změny, musela by jedna setina veškerého hospodářského produktu všech zemí jít na vývoj a uplatnění čistých technologií, náhradu nehospodárného vybavení, reformu zemědělství, rozvoj alternativních zdrojů, zefektivnění průmyslu…
Problémy s emisemi na Nazeleno |
– Systém emisních povolenek– Nejnovější pravidla v EU (20:20:20)– Skleníkové plyny: Nejen CO2– Emisní povolenky v EU paralyzovány– Růst emisí zpomaluje |
5x až 10x více by stála náhrada škod, pokud bychom problém ignorovali a černé předpovědi odborníků by se skutečně naplnily. Vlivem extrémního počasí, hurikánů, záplav, zničené zemědělské úrody atd. by pak světové hospodářství mohlo ztratit 5-10% HDP. V zemích třetího světa by se toto číslo mohlo vyšplhat ještě výše.
(Čísla vycházejí ze zpráv orgánů OSN a Světové banky.)
Aby se tento scénář nenaplnil, sejdou se přední světoví politici od 7. do 18. prosince na konferenci v Kodani a dojednají společnou strategii boji proti klimatickým změnám. Ačkoliv podobná konference se koná každý rok, ta letošní je velmi důležitá: Je totiž nutné uzavřít dohodu, která od roku 2012 nahradí Kjótský protokol, jehož platnost končí. Nová dohoda musí například zahrnout cíle pro rozvoj obnovitelných zdrojů nebo sjednotit postup ke snížení emisí CO2. Ale především je nutno dohodnout, kdo bude jakým dílem financovat potřebné investice. Státy vkládají do summitu velké naděje, o čemž svědčí i skutečnost, že účast přislíbili politici ze 192 zemí světa, ale i odborníci, zástupci orgánů OSN, zástupci nevládních organizací, průmyslníci… Celkem se očekává účast až 30 000 delegátů.
Ohnisko znečištění se přesouvá do chudších regionů. Na obrázku Peking v roce 2005
Tolik teorie. Pokud vám předchozí odstavec připadl až naivně utopický, máte pravdu. Realita je totiž trochu jiná. Dosavadní vývoj totiž naznačuje, že Kodaňský summit skončí v lepším případě přehlídkou politických debat bez závazného výsledku, v horším případě fiaskem. V cestě řešení totiž stojí několik zásadních problémů.
Výsledek Kodaně v rukou USA?
USA patří mezi největší světové ekonomiky a vypouštějí 20% světových emisí CO2. Bez nich proto žádnou dohodu udělat nelze. Pokud Obamova administrativa na Kodaňském summitu neučiní jasné a konkrétní závazky, je možné celý summit víceméně „odpískat“. Podobný problém nastal i v případě Kjótského protokolu, který USA nikdy neratifikovaly. Pokud se bude podobná situace opakovat, může to být jasný signál, že s USA nemůžeme v boji s globálním oteplováním počítat, což celou iniciativu podkope. Spojené státy v čele s Obamou srší nadšením a velkými prohlášeními, aktivitu už nikoliv. Příslušné zákony musí projít Kongresem a ten je nejednotný. Kromě toho státní dluh USA brzy dosáhne 12 bilionů dolarů, což se téměř rovná jejich ročnímu domácímu produktu. Není divu, že nad dalšími výdaji a opatřeními, které nepochybně zasáhnou průmysl, američtí politici ohrnují nos.
Klíčové zákony se na poslední chvíli dostaly na pořad jednání výborů, a ačkoliv je téměř vyloučené, že budou do summitu přijaty, americká delegace může předložit konkrétní představy a závazky.
EU propaguje snižování emisí, nechce ale platit
EU jede na summit s řadou výhod. Politiku „zelené“ energie prosazuje dlouhodobě, má v tomto směru velký náskok. EU se zaváže snížit své emise o 20 % do roku 2020. Možná i o 30 %, pokud ostatní státy přistoupí na jisté podmínky. Jaké? To bude předmětem jednání. Je to nicméně důležité, protože ČR se jako součást Unie bude muset přizpůsobit společné evropské politice a tato čísla budou nakonec závazná i pro nás.
Jako obvykle rozdělují evropské politiky vnitřní spory. Jak už bylo řečeno, na udržení klimatu v „rozumných mezích“ bude potřeba nejméně 100 mld. dolarů za rok, většina z toho půjde rozvojovým zemím: Extrémní klima jim páchá velké škody, zavedení modernějších technologií je nad jejich možnosti a s rozvojem průmyslu se dostávají mezi hlavní znečišťovatele. Předpokládá se, že samotné rozvojové státy zaplatí zhruba třetinu nákladů. Druhá třetina bude financována z prodeje emisních povolenek (pokud systém začne fungovat, viz níže) a zbytek by měly zaplatit vyspělé země. Z toho na Evropu připadne asi 15 miliard eur za rok (na ČR připadá tři čtvrtě miliardy eur). Jenomže členové EU zásadně nesouhlasí s rovnoměrným rozdělením nákladů mezi jednotlivé státy. Nové státy, tedy i ČR, chtějí svůj podíl snížit. Boj proti změně klimatu zkrátka musí někdo zaplatit.
Problém průmyslníků a ropných zemí
Nové politika ochrany klimatu se pochopitelně nelíbí těm, kdo přijdou o největší zisky, tedy především zástupcům průmyslu (kteří budou muset buď nákladně modernizovat provoz, nebo tvrdě platit za vypuštěné zplodiny) a ropným mocnostem. Středobodem „kodaňského plánu“ je drastické omezení fosilních paliv. Exportéři ropy a plynu, jako např. Rusko, mají zájem celou věc zablokovat, protože prosazením úsporného plánu by přišli o značnou část odbytu.
Logo summitu v Kodani
Problém emisních povolenek
Na základě dohody z Kjóta vznikl tzv. trh s emisními povolenkami. Státy se zaváží vyprodukovat jisté maximální množství oxidu uhličitého. Pokud ho vyprodukují méně, mohou povolenky prodat, pokud více, mohou je koupit. Například Česká republika tímto systémem získala několik miliard korun, které momentálně financují program Zelená úsporám. Nicméně celý systém má dosud trhliny, například v USA, které Kjótský protokol neratifikovaly, funguje jen v deseti silně průmyslových státech. USA, Austrálie, Čína a některé další státy navíc odmítly stanovení horních limitů produkce, což jejich postavení značně zvýhodňuje. V Kodani má být dohodnutý rámec, podle kterého se tento systém rozšíří a zdokonalí.
Problém zemí třetího světa
Donedávna trápilo znečištěné ovzduší hlavně průmyslově rozvinuté bohaté státy. Jak ale roste ekonomika chudších regionů, ohnisko znečištění se přesouvá k nim. Čína je s 21,5% světových emisí CO2 největším znečišťovatelem světa. Indie, která se zatím drží na 4. místě, ji rychle dohání. Jedním z cílů konference v Kodani tak bude hledání cesty ke snížení emisí v těchto státech. Podstatná část ze 100 miliard dolarů ročně má plynout právě sem – má pomoci chudším zemím přeskočit „špinavé“ technologie a rovnou zavést moderní čistý průmysl. To se ovšem snadněji řekne, než udělá. Motivačním prvkem mají být především peníze: Pokud rozvojové země na návrhy přistoupí, dostanou speciální dotace, pokud ne, penězovod se přiškrtí.
Země třetího světa ale nejsou příliš spokojené – koneckonců, za většinu znečištění jsou odpovědné dnešní vyspělé státy, které vypouštěly do ovzduší škodliviny už od 18. století. A právě to jim pomohlo k jejich současnému bohatství a životní úrovni. „Proč bychom teď my měli omezovat svůj vlastní rozvoj, abychom vyřešili problém, který jste způsobili vy?“ ptá se celkem logicky Asie a Afrika. Navíc, změna klimatu zatím napáchala největší škody v chudších regionech. To jsou důvody, proč většina z miliardového balíku má mířit právě k chudým státům. Většina „třetích“ zemí nicméně vyčkává. Zajímá je, s čím přijdou USA a především Čína.
USA budou na summitu v Kodani klíčovým hráčem. Zdroj: BusinessWeek
Globální oteplování… problém?
Ne, vážně. 600 miliard dolarů na prevenci? 6 bilionů dolarů ročně na náhradu škod? Riziko oteplení o 4°C za 50 let? Na pólech dokonce o 15°C? Katastrofické důsledky pro celé lidstvo? Stále více lidí jenom nevěřícně kroutí hlavou. Stále hlasitěji se i z nejvyšších vědeckých kruhů ozývá takzvaná klimatická skepse: „Globální oteplování není. Pokud je, člověk za něj nemůže. A pokud za něj může, stejně s ním nic nenadělá.“ Tento bonmot s nadsázkou popisuje to, o čem hovoří vědecké autority:
Totiž, že boj s klimatickou změnou připomíná onen pověstný boj s větrnými mlýny. Je totiž možné, že růst teploty, který pozorujeme nyní, je součástí přirozených cyklů. Astronomické náklady budou jen vyhozené peníze. Kromě toho podle některých měření oteplování zpomaluje (ačkoliv může jít o dočasný výkyv). Letos poslalo 270 předních vědců otevřený dopis německé kancléřce Merkelové, ve kterém poukazují na možné trhliny teorie oteplování a žádají svolání nezávislé konference, která by data kriticky přezkoumala. V roce 2003 dokonce vypukl skandál, když dva američtí vědci, Stephen McIntyre a Ross McKitrick, zásadním způsobem zpochybnili některé studie. Podle jejich tvrzení byla zpracována jen data potvrzující oteplování a ostatní údaje byly vypuštěny. Podle jiné studie zase teplota ve 12. století stoupla o 2°C, což vedlo nikoliv ke katastrofálním přírodním pohromám, ale naopak k nebývalému růstu životní úrovně.
Stejně tak se diskutuje i o tom, jaká hladina CO2 v atmosféře je přípustná. Jinými slovy, sice víme, že teplota by neměla stoupnout o 2 stupně, ale netušíme, kolik CO2 smíme vypustit.
Během listopadu nadšení poněkud ochablo a podle politiků bude sice summit v Kodani důležitý, nicméně dohody budou dotaženy do konce později, pravděpodobně na dalším summitu v roce 2010. Boj s problémy klimatu je teď mezi státníky „v módě“ a voliči na toto téma slyší. Ale nadšení nemusí vydržet věčně, vášně (a současně zájem voličů o dané téma) mohou ochladnout a státníci se mohou přiklonit k pragmatičtějším a především levnějším cílům.
