fbpx

Partneři sekce

Mystérium eurounijní energetiky a zákazu žárovek0

Úvod do problematiky - Evropská unie a česká média

Nikdy by mne nenapadalo, že tak banální téma, jakým je eurounijní “zákaz žárovek”, vzbudí v Česku tolik vášní. A protože v českých médiích k tomu nenajdete mnoho relevantních materiálů, rozhodl jsem se posloužit obsáhlejším výkladem. Termín “zákaz žárovek” budu nadále používat, i když je nesmyslný, ale v českých médiích zavedený.

Začnu dvěma body, které s tématem souvisejí okrajově. Tím prvním je obecný odpor českých médií a české společnosti k Evropské unii. Je zajímavé, jak se nálada změnila za těch deset let od doby, kdy jsme se dobrovolně v referendu rozhodli pro vstup do EU. Pamatujete si?

V roce 2003 bylo pro vstoupení ČR do EU 77% voličů při 55% volební účasti. Dnes je obecně v médiích i v internetových diskusích EU vydávána za zkorumpovanou, zkaženou socialisticko-komunistickou instituci, kterou je radno opustit ihned, jak zjistíme, jak na to. Proč je tomu tak, když řada fakt hovoří proti tomu názoru, naposledy i názor (zuřivě obhajovaný i rozporovaný), že Slovensko, které přijalo euro, nás i díky tomu předstihlo v hospodářském růstu?

Reklama

Energetika na Nazeleno.cz:

  • Kam směřuje evropská energetika?

  • Úvaha nad energetickou politikou Česka a Německa

  • Energetická revoluce v Německu, Česko jen tápe

Mou soukromou teorií v tomto případě je trvalý tlak místních politických elit (včetně bývalého prezidenta Klause), které tím přesměrovávají pozornost od vlastních problémů. Přístup k řešení a především presentaci problémů typu “pomazánkové máslo” mne spíše v podezření utvrzují. Deset let trvale negativního přístupu politiků k EU zanechal své stopy.

Tím druhým bodem je přístup českých médií k eurounijní tématice. Valná většina médií (s čestnou výjimkou Rozhlasu a ČT) nemají žádné bruselské zpravodaje a jejich informování o EU tématice je převzaté z agenturního zpravodajství a zdeformované. Jen málo novinářů rozumí tématu fungování EU; například vztah mezi Komisí a Parlamentem EU je pro nemalou část novinářů záhada. Spolu s tepáním do EU od našich politiků a využívání EU jako hromosvodu se není čemu divit, že po deseti letech od referenda považuje většina české společnosti EU za podivnou instituci, ačkoliv s ní nemají prakticky žádnou vlastní zkušenost. Média dnes už jen vyhovují společenské objednávce.

Z toho plyne, že česká média případ “eurounijního zákazu žárovek” podávají (pokud vůbec nějak) jako příběh eurounijní byrokratické socialistické demence, což zatím plynulo hlavně z novinářské neznalosti, teď se k tomu ještě přidává zainteresovanost nových majitelů, třeba uhlobaronů. Podívejme se na celý příběh střízlivěji, prostřednictvím pár faktů.

Internalizace externalit: kdo za to může, ať to zaplatí

Tak především, dlouhodobým trendem v rámci EU (ale také v USA) je “internalizace externalit”, tedy názor, že pokud někdo způsobuje nějaké problémy ostatním, měl by za to platit. Pokud jezdíte autem, neměl byste platit jenom za auto a benzín, ale i za opotřebení silnic a dokonce i za to, že užitím auta produkujete škodlivé plyny, které ostatním ničí zdraví či cokoliv jiného. A to je ta internalizace externalit, která se začala řešit po dvou linicíh: za prvé tak, aby se snížil dopad externalit na nezainteresované strany a za druhé tak, aby se zvýšila úhrada negativních dopadů externalit od těch, kdo je způsobují. V případě automobilismu se první řeší vypuzením olovnatého benzínu (nešlo o zákaz, prostě se daňově bezolovnatý zvýhodnil), druhé pak nejrůznější formou silniční a spotřební daně. Zajímavé je, že tohle nepřišlo nikomu v Česku divné a bylo to přijato, ačkoliv by bylo možné argumentovat tím, že “faktický zákaz” olovnatého benzínu je protitržní a bolševická manýra.

Dlužno dodat, že zákaz olovnatých přísad do benzínu a zákaz žárovek dělí asi dvacet let zkušeností v regulacích. I proto, po řadě jiných zkušeností, EU přistoupila k “zákazu žárovek” jinak.

V budoucnu poroste tendence dodavatelů energetických surovin nedodávat samotné suroviny, ale získávat přidanou hodnotu dodáváním produktů z nich - například energie. (Foto: Thinkstockphotos.com)

Veškeré “podvody” se sociálními dávkami v Česku, jsou ve srovnání s penězi plýtvanými v energetice z našich kapes formou různých povinných odvodů a plateb zcela zanedbatelné.

Než se k samotnému zákazu dostaneme, podívejme se na okolnosti, proč se vůbec něco takového řešilo. A to už se musíme pohroužit do energetiky, dalšího nepopulárního a nudného tématu. Nudného dost neoprávněně, všude na světě tímto odvětvím proudí obrovské peníze a všude na světě je velmi bedlivě sledováno, jen u nás stojí stranou zájmu a jen tu a tam zavtipkujeme, že jsme vlastně Čezko. Je dobré si toto uvědomit při debatách, které nám naše politické elity funucují: veškeré “podvody” se sociálními dávkami v Česku, se kterými česká vláda tak ráda proklamativně bojuje, jsou ve srovnání s penězi plýtvanými v energetice z našich kapes formou různých povinných odvodů a plateb zcela zanedbatelné.

Eurounijní energetika: nezávislost je strategický cíl

Eurounijní přístup k energetice vychází z několika předpokladů. Tím prvním předpokladem je, že dostatek levné energie bude jedním z hlavních předpokladů konkurenceschopnosti průmyslu do budoucna. Průmyslem navíc není myšlena jen taková ta těžká strojařina (jako v Česku), ale také (a do budoucna zejména) IT průmysl, jako jsou datová centra a vývojářské firmy, kde se nevyrábí fyzické zboží, ale obdělávají data. K tomu se sluší poznamenat na okraj: jedním z hlavních důvodů, proč Amazon neotevře nové datové centrum (nikoliv sklad) v Česku je kromě úředně-právních problémů také problém s cenou elektřiny, která je u nás tvořena výrazně netržně, o větší části rozhoduje monopolní distribuce.

Druhým předpokladem je, že na území EU se nachází zoufalý nedostatek energetických surovin, zejména pak ropy a plynu, ale třeba i uranu. Krom toho se neočekává, že by se podstatné další zdroje v rámci EU našly s výjimkou “břidlicového plynu”, k němuž se teprve hledají zkušenosti. K tomu netřeba mnoho dodávat, snad jen tolik, že Norsko není členem EU.

Do třetice EU předpokládá, že v budoucnu poroste tendence dodavatelů energetických surovin nedodávat samotné suroviny, ale získávat přidanou hodnotu dodáváním produktů z nich, například energie. O což se sníží přidaná hodnota výroby v rámci EU.

Dlouhodobým trendem v rámci EU (ale také v USA) je “internalizace externalit” - tedy názor, že pokud někdo způsobuje nějaké problémy ostatním, měl by za to platit

A za čtvrté se předpokládá, že dodavatelé energetických surovin budou mít sílící tendence dodávky surovin používat jako zdroj nátlaku. Dobrým příkladem je Rusko versus Ukrajina a vůbec Rusko jako podstatný dodavatel ropy a plynu pro země EU.

Po zvážení těchto předpokladů EU vypracovala politiku snižování strategické energetické závislosti na energiích vyráběných ze zdrojů mimo EU. Nu a protože energetických surovin mají země EU nedostatek, největší příklon v energetické politice byl směrem k úsporám a obnovitelným zdrojům, jmenovitě solární, vzdušné a bioplynové elektrárny (vodní jsou již významně utilizovány). Proč ne jádro? Ani uranu v Evropě není dost a zpravidla se kupuje ruský. Obnovit českou těžbu, to je na samostatný článek a rozhodně to není snadné a spolehlivé řešení.

Nás z téhle strategie teď zajímá kapitolka úspor. EU (zejména Německo a Velká Británie) jsou velmi systematické, takže místo toho, aby od stolu přikázaly, jak se nejlépe ušetří a následně se okecávalo, proč to nevyšlo (jak je zvykem u nás), provedla se řada testů a studií. Z nich třeba vyšlo, že by sice bylo z pohledu úspor zajímavé zbourat všechny ty britské cihlové domky a místo nich postavit pořádně zaizolované, jenže na to nikdo nemá. A tak se začala používat metrika poměru očekávaných úspor k nákladům na jednotku úspor, než celkových úspor, což favorizovalo celou řadu do té doby spíše alternativních přístupů. Zbourání britských baráčků (o němž se nikdy vážně neuvažovalo, ale je to dobrý modelový příklad) mělo i své ekonomické dopady: rozhodně by nebyly peníze na to pořádně zaizolovat všechny, takže by se muselo vybírat a systém by nebyl spravedlivý, protiřečil by tedy řadě eurounijních principů, mezi nimiž je zásada nediskriminace a rovného přístupu.

Autor: Redakce Nazeleno.cz