fbpx

Jak na správné větrání – mikroventilace neřeší vše0

Dokonale vyladit kvalitní a zdravé větrání s úsporami tepla není vůbec jednoduché. Shrnuli jsme proto výhody i nevýhody jednotlivých možností výměny vzduchu v domech i bytech.

V minulém článku jsme si probrali problémy, které způsobuje nedostatečná výměna vzduchu v obytných prostorách a zvýšená koncentrace CO2 v místnosti. Nyní se podíváme podrobněji, jak lze zajistit potřebnou výměnu vzduchu a současně při tom minimalizovat spotřebu energie.

Způsoby větrání v domech a bytech:

Větrání infiltrací

Ve starých domech s netěsnými okny a s lokálními topidly, která si přisávala vzduch z místnosti, byla zpravidla výměna vzduchu postačující a nebylo třeba nijak zvlášť větrat. Mnoho lidí si ale bohužel neuvědomuje, že v domech se zatěsněnými okny je samovolná výměna vzduchu infiltrací zcela nedostatečná.

Reklama

Nárazové větrání (větrání průvanem)

Jednoduché a jakž takž energeticky účinné, je větrání průvanem. Je to ale také pro mnoho lidí ten nejméně příjemný způsob výměny vzduchu v místnosti. Pokud fouká trochu vítr, je otevření dvou oken docela účinný způsob jak během několika minut „vytlačit“ vydýchaný vzduch a nahradit jej čerstvým. Pokud vítr nefouká, pak je možné využít přirozeného vztlaku teplého vlhkého vzduchu a otevřít například okno v přízemí a okno na chodbě v prvním patře.

Užitečnost mikroventilace je poněkud sporná, kvalitní větrání nenahradí

Zásadní nevýhodou tohoto způsobu větrání je to, že si na něj prostě musíme vzpomenout. Někomu může trochu pomoci měřič koncentrace CO2 s nastavitelným alarmem, který upozorní na překročení povolené koncentrace. Jak často je třeba větrat, záleží na počtu osob a objemu místností.

Doporučená hodnota výměny vzduchu je minimálně 15 m3/h na osobu v klidu, při práci je to 25 m3/h. To znamená, že v běžném obývacím pokoji s 20 m2 podlahové plochy při výšce stropu 2,8 m je vyměnitelný objem vzduchu velmi přibližně 50 m3 (vzduch v uzavřených skříních se při tomto větrání nevymění ). Dvě osoby sedící u televize by tedy měly vyvětrat průvanem vždy přibližně po 90 minutách.

Kontinuální větrání

Energeticky o něco náročnější, ale podstatně příjemnější způsob je kontinuální větrání pootevřeným oknem. Výpočtem lze odvodit, že pro udržení koncentrace škodlivin v normě musíme tímto způsobem vyměnit zhruba 2,5x více vzduchu (a tedy i tepla) než při větrání průvanem. V této souvislosti se lidé občas ptají, proč tedy vůbec okna zatěsňovat, když se pak musí zase pootevřít? Utěsnění oken nám poskytuje nad větráním větší kontrolu. Větráme jen tehdy, když jsme doma. Když fouká vítr, stačí okno pootevřít  jen velmi málo nebo vůbec.

Poloha okenní kliky pro mikroventilaci (Obr: autor)

Výrobci oken dnes nabízí takzvanou mikroventilaci . Při určité poloze kliky (zpravidla úhel 45°) je okenní křídlo uzavřeno a v této poloze fixováno, ale není „dotlačeno“ k těsnícím profilům (je zde až 3mm mezera). To umožňuje určitou minimální výměnu vzduchu. Podle mého názoru je ale užitečnost mikroventilace poněkud sporná. Pokud je bezvětří a není zrovna moc zima, její je efekt minimální a rozhodně nenahradí větrání. Naopak pokud vane silný vítr a je opravdu zima, může být větrací efekt mikroventilace až příliš intenzivní.

Mikroventilační mezerou navíc také dovnitř výrazněji proniká hluk zvenku. Trochu lepší jsou v tomto ohledu ventilační klapky, které dokážou reagovat na vítr přivřením a zmenšením průniku vzduchu. V poslední době se objevily docela sofistikované systémy s pohonem, jako je například systém větrání TROCAL AirBack – více informací například zde. Je možné jím ovládat běžná otvíravá, sklopná, nebo otvíravě-sklopná okna pomocí motoricky poháněné řídicí jednotky, a to buď ručně, dálkovým ovládáním, nebo na základě impulzů senzorů detekujících déšť, sníh, vítr, průvan a teplotu. Samozřejmě je možné i napojení na centrální systém ovládání budov. Tento systém může pohodlně ovládat i těžko přístupná okna (např. na schodištích), nadsvětlíky apod. Osobně se ale domnívám, že takovéto systémy se už přibližují k cenové úrovni rekuperačních větracích jednotek, které představují podstatně lepší a energeticky úspornější řešení.

Nucené větrání pomocí ventilátoru

Použití ventilátoru zajistí více méně konstantní a zpravidla nastavitelný průtok vzduchu. Nevýhodou je určitá hlučnost (šumění), a pochopitelně jistá, naštěstí ale poměrně malá, spotřeba elektrické energie. Z hlediska tepelných ztrát není použití ventilátoru nijak výhodné, je to v podstatě jen trochu vylepšené kontinuální větrání. Dnes se většinou navrhuje nucené větrání už s rekuperací tepla.

Nucené větrání s rekuperací tepla

Tento druh větrání je nejpohodlnější a energeticky nejúčinnější. V pasivních domech je to nutná součást výbavy, bez rekuperace se totiž nelze na pasivní standard vůbec dostat.

Rekuperace (zpětné získávání tepla z vypouštěného vzduchu) je možná jen v systémech s nucenou ventilací. Při rekuperaci tepla dojde k předání tepla z použitého vzduchu odcházejícího z budovy do čerstvého vzduchu nasávaného zvenku. V domech s velmi malou tepelnou ztrátou, jako jsou právě pasivní domy, je možné spojit teplovzdušné vytápění a rekuperaci do jednoho systému. Viz následující video.

Základním prvkem rekuperační jednotky je tepelný výměník. V praxi se setkáme s několika typy výměníků:

Deskový výměník – v současné době asi nejběžnější typ výměníku pro malé jednotky. Odváděný vzduch je od přiváděného vzduchu oddělen tepelně vodivými deskami (nerez ocel, hliník, plasty). Obvyklé je provedení s kolmým křížením proudů ve tvaru čtverce nebo tvar protažený s výrazněji protiproudým tokem vzduchu.

Schéma deskového výměníku v rekuperační jednotce (Obr: autor)

Rotační regenerační výměník nachází uplatnění především u větších zařízení. Funguje tak, že vzduch prochází otvory v pomalu rotujícím válci a předává mu teplo. Výhodou je snadná regulace, relativně malé rozměry a možnost přenosu i tepla vázaného (ve formě latentního tepla vodní páry, vlhkosti). Tepelná účinnost rotačních výměníků je 60 až 80 %, vlhkostní účinnost 10 až 20 %; potažením povrchu hygroskopickou vrstvou se dá vlhkostní účinnost zvýšit až na 60 %.

Teplený výměník rekuperační jednotky (Foto: autor)

Schéma rotačního regeneračního výměníku (Obr: Autor)

Určitou nevýhodou větracích systémů je, že při velmi nízké vnější teplotě obsahuje nasávaný vzduch velmi málo vlhkosti a po zahřátí ve výměníku je jeho relativní vlhkost příliš nízká. Někdy se to řeší zařazením zvlhčovače, což zvyšuje investiční i provozní náklady. V poslední době se proto na trhu objevily takzvané „entalpické“ výměníky, které jsou schopny část vlhkosti z odsávaného vzduchu přenést do vzduchu přisávaného. Dociluje se to buďto pomocí výše zmíněných hygroskopických vrstev na výměnících nebo pomocí výměníkových desek propustných pro molekuly vodní páry.

Na trhu jsou i malé rekuperační větrací jednotky, které se zabudují do otvoru ve vnější stěně a využijí se pro větrání jednotlivých místností, takže není třeba dělat vzduchotechnický rozvod. Zajímavý decentrální systém větrání, který nepotřebuje žádné rozvody, nabízí firma A-INVENT. Používá speciální keramické výměníky, které pracují v cyklickém režimu. Cyklus má 4 fáze:

  • Teplý vzduch z místnosti je vysáván zevnitř ven a teplo z něj odebírá keramický výměník (akumulátor),
  • po 70 sekundách je akumulátor nabitý ventilátoru obrátí směr proudění,
  • ventilátor nasává zvenku studený čerstvý vzduch, který se ohřeje naakumulovaným teplem z akumulátoru,
  • po dalších 70 sekundách se proces vrátí do fáze 1.

Jednotlivé fáze práce cyklické rekuperační jednotky (Obr: A-Invent)

Výhody nuceného větrání s rekuperací tepla:

  • Více než 80% úspora tepla oproti běžnému větrání
  • Stále čerstvý vzduch s koncentrací CO2 pod 1000ppm a kontinuální odvod vlhkosti
  • Díky vřazené filtraci není vzduch znečištěn prachem a alergeny
  • Vzduch je přiváděn už předehřátý a bez průvanu což zaručuje vysoký komfort
  • Okna mohou být těsně uzavřená a tak dovnitř neproniká dovnitř hluk z venku
  • Bezobslužný provoz

Schéma umístění větracích jednotek v domě (Obr. autor)

Rekuperační větrání se u nových staveb zpravidla realizuje jako centrální. Vlastní jednotka, která obsahuje ventilátory, výměník tepla a filtry pro vzduch, se umisťuje do technické místnosti nebo do prostoru podkroví. Rozvody vzduchu se vedou zpravidla ve stropech či podlahách.

Při rekonstrukci starších domů je někdy nemožné rozvést kanály pro větrací vzduch. Zde se pak uplatní decentrální rekuperační jednotky, které se osazují do vnější stěny a jsou určeny k větrání jedné místnosti. V některých případech lze takovou jednotku využít k větrání dvou přilehlých místností.

Autor: Karel Murtinger

Autor je spolupracovník redakce a energetický poradce. Dlouhodobě se zabývá problematikou nízkoenergetických a pasivních staveb a souvisejících technologií.