fbpx

Hliněná omítka v paneláku? Proč ne? Zvládnete to i sami0

Hliněné omítky se dobře hodí nejen do venkovských stavení, ale také do běžných městských bytů. Vyzkoušeli jsme vytvořit hliněnou omítku v obývacím pokoji v panelovém domě. Jde to velmi snadno, je ale dobré počítat s drobnými těžkostmi.

Hliněné omítky můžete mít i v koupelně. My jsme pro začátek zvolili stěnu v obýváku. Foto Hlinaprodum.cz

Aplikaci hliněné omítky na stěnu v panelovém domě jsme od počátku brali trochu jako experiment. Nevěděli jsme, zda běžně omítnutá stěna vrstvu hlíny vůbec udrží. Výrobci hliněných omítek doporučují na hladké stěny aplikovat nějakou nosnou konstrukci – rákos, jutovou tkaninu nebo perlinku. My jsme se ale směle pustili do aplikace omítky na samotnou stěnu panelu. Jak je patrné z fotografií, hlína na podklad přilnula velmi dobře. Výsledná hliněná omítka nás překvapila hlavně pevností a jistou surovou přírodní krásou.

Náš technologický postup

Pro náš experiment jsme použili jemnou omítku Picas Ekonom. Obsahuje totiž konopná vlákna, která slouží jako „armatura“, a patří v tomto segmentu omítek k těm levnějším.

Reklama

Před vlastním nanášením omítky jsme povrch stěny nejdříve zvlhčili vodou a poté dobře v několika fázích nastříkali hliněným „špricem“. Výrobci omítek někdy nabízí speciální podkladový nátěr – my jsme však použili řídkou směs hliněné omítky a vody. Tu jsme pak po vzoru Jacksona Pollocka nanesli na stěnu expresivními tahy pomocí malířské štětky. Nátěry špricem jsme aplikovali celkem tři.

Podkladový nátěr jsme nanášeli malířskou štětkou (obrázek je ze začátku práce, nátěrem jsme následně pokryli celou pracovní plochu). Pro vytvoření hrany hliněná omítka-stávající malba jsme použili malířskou lepicí pásku. (Foto: Michal Doležel)

Na vlhký, jen trochu zavadnutý špric, jsme pak nanášeli vrstvu hliněné omítky. Pro omítání nám posloužilo běžné zednické hladítko, povrch jsme pak vyhladili malý hladítkem z tenčího plechu. Po zavadnutí omítku jsme nejhorší nerovnosti vyrovnali mokrou houbou. Díky tomu více vystoupila písková zrna (houbou se vymyje jílové pojivo) a omítka dostala více a světlejší přírodní nádech. Dalším variantou může být naopak hlazení celé stěny plastovým hladítkem (gletování), které zatlačí větší zrna písku dovnitř hlíny. Stěna má pak jemný hladký povrch.

Protože jsme omítku neaplikovali na celou stěnu, ale pouze na její střední část, bylo nutné kraje zalepit malířskou lepicí páskou. V rámci našich možností ostrých hran přechodu omítka-stěna jsme pak docílili žiletkou, jíž jsme odřízli přebytečné krajní kusy už zavadlé hlíny. Po odlepení pásky se vytvořil poměrně čistý (byť vlhký) přechod, který si vyžádal jen minimum oprav malířskou barvou. Po zaschnutí omítky je dobré ještě vymést více uvolněná písková zrna – prostě ji silnějším tlakem omést smetáčkem.

Výsledkem je hrubý, přesto velmi příjemně působící přírodní povrch stěny. Hliněná omítka je překvapivě tvrdá, lze na ni bez problémů třeba věšet obrazy. Na snímku je ještě ne úplně vysušený povrch, konečná barva je světlejší. (Foto: Michal Doležel)

Celkem nám tvorba jedné vrstvy hliněné omítky zabrala necelý den nikterak intenzivní práce. Z celého experimentu jsme i navíc odnesli i následující praktické poznatky:

Ideální je jen část stěny

Hliněnou omítku je z estetických důvodů dobré použít jen na jednu stěnu nebo její část. Více takto pokrytých stěn už by působilo stísněně.

Hlínu musíte hodně vlhčit

Ve velké ploše během práce v suchém panelákovém prostředí omítka zasychá, je proto nutné ji neustále vlhčit. Vyplatí se koupit a používat kvalitní tlakový postřikovač. Absence kvalitního postřikovače nás při tvorbě omítky velmi zdržovala.

Důležité jsou dobré nástroje

Měli byste mít kvalitní hladítko z tenkého plechu. Nemusí to být zrovna japonský originál (i když se s japonskými hladítky pracuje zdaleka nejlépe), stačí jen malé štukatérské hladítko z nějakého hobymarketu. Pokud byste chtěli docílit úplně hladké stěny, dobře poslouží třeba oblý kus plastu z PET lahve. Běžným zednickým hladítkem je možné omítku nanášet nahrubo na větších plochách.

Pozor na správnou konzistenci hlíny

To je ta největší alchymie. Hlína nesmí být moc řídká, ani příliš hustá. Je potřeba to vyzkoušet a intuitivně si najít tu správnou hustotu. Je to záležitost citu a univerzální rady v této oblasti asi nefungují. Jejímu rozmíchání věnujte dostatek času. Po rozmíchání nechte hlínu asi čtvrt hodiny odpočinout. Konzistenci hlíny upravujte i průběžně během nanášení omítky.

Hrany tvarujte ještě za mokra

Hrany a přechody jednotlivých materiálů tvarujte tehdy, když hlína zavadne, ale ještě úplně nevyschne. V suchém stavu se vám již hranu nepovede vytvořit, protože hliněný materiál se bude drolit. Pro vytváření hran použijte tenký nůž nebo žiletku.

Nesnažte se o dokonalost

I když s hlínou můžete dosáhnout naprosto rovného povrchu (pokud použijete omítníky), nemá moc smysl se snažit o dokonalost. „Hlína je přírodní materiál, její povrch by tedy neměl být úplně rovný a precizní. Určitá nedokonalost a expresivita k hlíně patří,“ charakterizoval tento materiál Michal Navrátil ze společnosti Picas, která hliněné omítky vyrábí.

Autor: Michal Doležel

Pro Nazeleno.cz píše články hlavně s tematikou energetiky, obnovitelných energií, chytrých domácností a dalších nejrůznějších zajímavostí.