Sladkost, která je zdravá, netučná, nekazí se, upravuje zažívání a nikdy se nepřejí – to nezní příliš realisticky. Následující řádky vám však představí recept, který všechny tyto charakteristiky splňuje. Nevěříte? Čtěte dál a už rozehřívejte troubu
J. A. Zentrich, známý český bylinkář, představuje ve své knize Bylinářská poradna 2 zajímavý recept, převzatý od jistého pana Melichara: „kvalitní, chuťově i výživově vyvážené pečino značné sytivosti,“ které při pravidelné konzumaci zajišťuje „přiměřenou stolici bez průjmů i bez zácpy.“
„Na první ochutnání si možná pomyslíte něco o klamavé reklamě, ale další pokusy vás vyvedou z omylu.“
ReklamaAčkoli v knize výslovně stojí, že „zlí jazykové tvrdí, že má chuť jako šišky“, moje maminka se tím před lety nenechala odradit, a vrhla se s chutí a odhodláním do práce. O tom, že byl tento první pokus více než úspěšný, svědčí pravidelný rituál, do něhož se zapojuje (alespoň průběžným uždibováním) celá rodina, a který náš byt na několik hodin zahalí příjemně voňavým oparem. Dovolte mi zapět malou chválu na tento zázrak, a třeba vás i inspirovat.
Jak na to?
Recept je poměrně volný: Budete potřebovat 900 g celozrnné nebo špaldové mouky, 200 g směsi sójové a kukuřičné mouky, vloček a klíčků (poměr záleží pouze na tom, co je zrovna po ruce), asi 1/2 l mléka nebo vody, 50 g kvasnic, 50–150 g cukru (podle chuti), 125 g oleje nebo másla, 1 lžičku soli, hrst ořechů a 1–2 hrsti rozinek. Originální recept pana Melichara zahrnoval také 2–3 celá vejce, ty jsme však vypustili, a místo nich přidali 100 g od každého druhu dýňových, slunečnicových, sezamových a lněných semínek. Konečná úprava však záleží na vás.
Směs zadělejte jako klasické kynuté těsto: kvasnice rozmíchejte v teplém sladkém mléce nebo vodě a nechte vzkypět, poté všechny suroviny promíchejte a postupně opatrně přidávejte mléko nebo vodu tak dlouho, až bude mít těsto dobrou konzistenci. Hotovou směs nechte hodinu kynout, potom ji vyválejte na cca 0,5 cm silnou placku, a z ní vykrajujte kolečka, srdíčka a další tvary o průměru přibližně 5 cm dle vaší fantazie. Nakonec pečte v dobře vyhřáté troubě na vymaštěném a pomoučeném plechu. Placičky je možné připravit také nekynuté, pečené ve větších kusech přímo na horké plotně, nebo je ochutit do slana.
Celková doba, kterou budete potřebovat, je sice poměrně dlouhá – i s kynutím a pečením 2 až 3 hodiny, lze ji ale zkrátit praxí a drobnými zjednodušeními – nechcete-li například nabídnout váš výtvor hostům, nemusíte se zdržovat vykrajováním tvarů a pláty těsta jednoduše rozřežte na stejnoměrné čtverečky.
Na samý závěr je nutné upozornit, že zatím každý z mého okolí, kdo se o „melicharky“ pokusil, stvořil zcela jiné pečivo, které se nepodobalo ostatním ani chutí, ani vzhledem. Důvodem je volnost receptu a nespočet možných vylepšení. Můžete se ale být jistí, že ty nejlepší budou stejně „ty vaše“.
Na zdraví…
Podle J. A. Zentricha stačí 6 placek denně na úpravu stolice. Bez ohledu na tuto specialitu jsou placky ideální náhražkou sladkostí, dortů a buchet, které si dopřáváme ke kávě nebo na svačinu. Na rozdíl od nich obsahují melicharky velmi malé množství cukru (který je možný téměř úplně nahradit rozinkami), nejsou pečené z bílé mouky a obsahují minerály z oříšků a semínek. Nekazí se, takže jsou ideální záchranou při nečekaném hladu, schovanou na dně dámské kabelky.
Pořádně žvýkat!
Na první ochutnání se může zdát, že to až takový zázrak není: pečivo je pouze mírně nasládlé a rozhodně neodpovídá laskominám, na které jsou naše mlsné jazýčky navyklé. Sáhnete-li ale po druhém kousku a začnete u toho pořádně žvýkat, objevíte řadu nových chutí, začnete si všímat toho, na který druh semínka nebo oříšku jste právě narazili, a zjistíte, co se stane, když budete kousat ještě o chvilku déle.
Podávat, či nepodávat hostům? Záleží vaší odvaze a jejich předsudcích
S postupujícím stářím placiček se pak pořádné žvýkání stává nezbytným. To ale v žádném případě není na škodu – pečlivé rozkousání potravy je základem zdravého trávení, a může nás naučit užívat si drobných chutí, které obvykle přebijeme zbytečnou záplavou koření a dochucovadel. Zanedlouho se přistihnete, že se v ústech mazlíte s každou bramborou i při běžném obědě – a to je první úspěšný krok ke zdravému zažívání!
Pohostit, či nepohostit?
Je pravda, že melicharky neodpovídají běžným kritériím zákusku ke kávě, a možná je proto před návštěvou raději pečlivě ukryjete. Ani já placičky běžně nenabízím, a pokud ano, dopředu upozorňuji, že je to „opravdu hodně zdravé!“ a několikrát už jsem skutečně narazila na nepříliš nadšené reakce.
Ty však, ač se to nezdá, naprosto převálcovala dlouhá řada náhodných ochutnávajících, kteří se po druhém kousku pustili do placiček s nečekaným tempem, a když už na dně sáčku nic nezbývalo, dožadovali se receptu. Nebojte se tedy a zkoušejte je nabízet, nejlépe spolu s poučeným výkladem o nenahraditelnosti vlákniny a škodlivosti cukru. Pokud celou produkci doplníte skleničkou domácí marmelády, je úspěch zaručen.
Neubývající Lembas
Nespornou výhodou Melicharových placiček je to, že se nekazí. U nás doma se většinou nemají šanci zkazit, protože celá várka zmizí během několika dní. Kousky náhodně zapomenuté na dně šuplíků však prokázaly, že po několika týdnech (či měsících) placičky trochu ztvrdnou a ztratí vůni, ale dál chutnají. Tuto jejich vlastnost oceníte nejen ve chvílích, kdy je celá spíž vyjedená a v žaludku kručí, ale především na dlouhých cestách.
V závěru mého třítýdenního výletu do Bulharských hor tvořil příděl tří placiček každodenní oběd všech účastníků, protože na dně batohů už toho moc nezbývalo. I neoblomní „masaři“ tehdy překřtili melicharky po vzoru Pána prstenů na Lembas, tedy elfský chléb, který se nikdy nepřejí. Na rozdíl od toho pravého Lembasu melicharky bohužel ubývají. Doufám, že pokud se právě odhodláváte k prvnímu pokusu o tu „vaši verzi“ Melicharových placek, také zjistíte, že ubývají nějak příliš rychle. A pokud ne, nenechte se odradit: zkoušejte, vylepšujte a ochutnávejte tak dlouho, dokud i vy nepropadnete tomuto malému zázraku. Je to totiž docela příjemná a hlavně zdravá závislost…
