Přeplněné chodníky městských center nám na náladě nepřidají, naopak procházka lesem nás uklidní. Tušíme to z vlastní zkušenosti, ale co o tom říkají psychologové? Jak působí městské a přírodní prostředí na náš mozek? Nejnovější poznatky psychologie shrnuje článek vydaný v americkém deníku Boston Globe.
Na počátku ledna vyšel v Boston Globe zajímavý článek shrnující výsledky posledních výzkumů věnujících se vztahu naší psychiky a pobytu ve městě, respektive v přírodě. Ačkoli z velké části vědci došli k závěrům, které jsou známé nebo které člověk zná z vlastní zkušenosti, je zajímavé připomenout si některá fakta, utvrdit se v tom, že se nejedná jen o vlastní dojem, nebo získat přesná data pro přesvědčivější argumentaci v případných sporech. O čem tedy článek referuje?
„Vnímání zaměstnává stejnou část mozku, která nás nutí odolávat pokušení. Ve městě jsme tak méně odolní vůči impulzivním nákupům.“
ReklamaNa začátek chci upozornit, že velkou část závěrů není možné aplikovat na malou procházku po okresním městečku – to, o čem se v článku hovoří především, je pohyb po přecpaných bulvárech velkoměst. V českém prostředí je však jistě můžeme aplikovat nejen na centrum Prahy.
Tématický seriál: Zeleň a město |
– Zeleň uklidňuje, města vzbuzují agresivitu– Kacířská myšlenka: Zeleň do města nepatří!– Problém satelitních městeček (připravujeme) |
Podmínky New Yorku nám docela dobře simulují i předvánoční nákupy ve kterémkoli větším městě nebo víkendový výlet do nákupního centra. Řada dalších závěrů navíc hovoří o prospěšnosti zeleně. Její nedostatek je často zřejmý nejen ve velkoměstech, ale týká se urbanizovaného prostředí jako takového. Závěry článku tedy pro nás mohou být zajímavé, i když nežijeme v Chicagu.
Kde se cítíme nejlépe? Podle odborníků je to z historických důvodů a zvyklostí otevřená krajina
Pobyt ve městě?
Vědci především zjistili, že míra, do jaké pobyt ve městě ovlivňuje náš mozek, není zanedbatelná. Narušuje totiž naše základní mentální procesy: po několika minutách strávených na přecpané ulici si méně pamatujeme a hůř se ovládáme. Městské prostředí přehnaně stimuluje náš mozek, který je nucen neustále vybírat, co je podstatné vnímat a co může zcela pominout nebo zapomenout. Tato základní funkce našeho mozku, redukce vnímání nebo jinými slovy kontrolovaná percepce, nás stojí více energie, než se zdá. Na další přemýšlení nezbývá prostor.
Kromě zapomínání je dalším typickým projevem zhoršená sebekontrola. Percepce totiž zaměstnává stejnou část mozku, která nás za normálních okolností nutí odolávat pokušení. Pokud ji zaměstnáváme redukcí vjemů, snáze podlehneme nákupní horečce, chuti na něco sladkého nebo dokonce agresivnímu pudu. Emocionální kontrola je totiž oslabena také.
Přeplněné ulice zhoršují naši paměť a posilují agresivitu
Jevy tolik charakteristické pro městské prostředí jako nepředvídaný hluk naši náchylnost k agresivitě ještě zvýrazňují. Není tedy divu, že pokusné osoby procházející se po rušné avenue si ve srovnání s osobami vracejícími se z parku nejen méně pamatovaly, ale byly také ve výrazně horší náladě.
Procházka po parku?
Jak je to ale přesně s tou druhou polovinou pokusných osob – tou, která se procházela po parku? Článek se zmiňuje o celé řadě pozitivních vlivů, které má pobyt v přírodním prostředí na naši psychiku: Pohled na přírodní scenérii, byť pouze vyfotografovanou, vede k zlepšení paměti a soustředění. Pacienti se zotavovali rychleji, pokud měli z nemocničního pokoje výhled na stromy. Děti s poruchami pozornosti měly méně symptomů při pobytu v přírodě. Ženy žijící v bytových domech obklopených zelení se lépe soustředily než ženy, jejichž byty ve svém okolí zeleň neměly.
Procházka městským parkem nás může nastartovat lépe než třetí káva
Čím jsou tak pozitivní výsledky způsobeny? Vnímání přírodní scenérie nevyžaduje ve srovnání s městským prostředím tolik námahy. Obsahuje totiž velkou řadu objektů, které upoutávají naši pozornost, aniž by vyvolávaly nějakou negativní emoci. Můžeme tedy klidně a bez námahy vnímat a zároveň nechat příslušné části mozku relaxovat.
Pátrání po nejvhodnějším typu krajiny
Psychologové se ale ptají dál: zajímá je, jaký druh krajiny je pro naši mysl nejvhodnější. Známá je tzv. savanová hypotéza, jejímž autorem je ekolog Richard Fuller, a která je v českém prostředí zmiňovaná např. socioložkou Hanou Librovou. Podle ní je člověk díky svému tisíciletému vývoji navyklý na savanovitý typ krajiny, který skýtá rozhled i případný úkryt. Člověk se proto v takovém prostředí, které představuje i tradiční zemědělská krajina, cítí nejbezpečněji.
Podle Fullera se nejbezpečněji cítíme v krajině savanového typu
Pro naši mysl je však podle Fullera nejvhodnější jiný typ přírodního prostředí – to, do jaké míry má krajina nebo park pozitivní vliv na naši psychiku totiž závisí překvapivě také na druhové diverzitě! Bude-li se tedy v našem okolí vyskytovat více druhů stromů, zmírní se také škodlivý vliv, který má městské prostředí na náš mozek. Fuller trefně poznamenává, že si klademe otázky, jak urbanizace ovlivňuje další biologické druhy, zapomněli jsme se však ptát, jaký vliv má na nás samotné.
Shrneme-li závěry, se kterými nás text seznámil, může se zdát, že urbanizace je zcela nelogický proces zhoršující naši paměť, náladu a schopnost sebeovládání, který by měl být urychleně zastaven. Není to však tak jednoduché – i autoři článku upozorňují na to, že tytéž stimuly, které nás za určitých okolností dohání k agresivitě, jsou v jiných případech zdrojem inovací a kreativity a skýtají možnost kontaktu či sebeprezentace.
Ne nadarmo byla města v historii centry všech změn, ať už na poli politiky, umění nebo obojího současně. Hovoříme-li tedy o významu zeleně ve městě, neměli bychom podceňovat ani význam kvalitního městského prostředí. O něm ale také o tom, jak by se podle odborníků měla města vyvíjet v budoucnu, si povíme v dalším článku.
