fbpx

Léta rozvoje i nucený útlum – historie dřevostaveb v Česku0

Stěží lze najít starší stavební materiál, než je dřevo a kámen. Ačkoli moderní dřevostavby slaví teprve 40 let, historie dřevěných domů je velmi dlouhá. Jak se v čase vyvíjely technologie dřevěných staveb? Jaké dřevostavby se stavěly v minulosti? Kdy a proč se zrodily moderní dřevostavby?

Jen stěží si lze představit starší stavební materiál než dřevo a kámen, které provázejí člověka po celou dobu jeho vývoje. Protože autor je architekt, nikoliv historik, neklade si ambice vyčerpávajícím způsobem popsat vývoj od pravěku po dnešek; v rámci kontextu seriálu si všimneme pouze obecných globálních mezníků a lokální tradice při vývoji dřevostaveb.

Přestože se vývoj dřevěných staveb vzhledem k přírodnímu původu materiálu hůře prokazuje, existuje řada pevných orientačních bodů na základě archeologických nálezů. Nejstarší prokazatelné stopy nás vedou do starší a střední doby kamenné. V mladší době kamenné – neolitu se spolu se vznikem zemědělství a chovu dobytka začíná masivně rozvíjet rovněž pravěké stavitelství ze dřeva.

Reklama

Prvními stavbami s nosnou konstrukcí ze dřeva byly v historii lidstva příbytky lovců a rybářů. S odklonem od kočování a přechodem na usedlý způsob života generujícím zemědělství a chovatelství vznikají trvalejší stavby obydlí s delší životností. Uspořádány jsou již do vyšší organizační jednotky – osady či sídliště s ochrannou palisádou a příkopem. První domy měly nosnou konstrukci ze dřeva, kůly byly zapuštěny do podloží, podlahu tvořil dřevěný rošt podle povahy podloží ukládaný na terén nebo kotvený nad zemí do nosných kůlů stavby. Stěny byly vyplétány proutím a vymazány hlínou.

V komunistickém Československu bylo dřevo označeno za strategickou surovinu a degradováno pouze na pomocný stavební materiál

Rozvoj technologické vyspělosti při stavbě obydlí, zejména opracování nosných prvků a jejich spoje, šel ruku v ruce s vývojem nástrojů a klimatickými podmínkami. První konstrukční spoje – opěry do rostlé vidlice – byly pojištěny vazbou z lýka, později dospěl člověk k první primitivní „tesařské“ vazbě otvoru a čepu. Dalším vylepšením byla náhrada proutěných stěn dřevěnými masivními povaly – prvopočátek srubové konstrukce, která provází lidstvo již po mnoho tisíciletí.

Dřevostavby: Zrod tradice

Stavitelským počinem našich pra-prapředků, na který můžeme být opravdu pyšní, je takzvaný „dlouhý dům“, který se jako typologický druh vyskytoval ve střední Evropě přibližně kolem roku 4 000 před Kristem. Konstrukce z dubového dřeva o rozměrech 25 x 7 metrů o výšce 5 metrů měla dřevěnou podlahu zdviženou nad terén, stěny byly z masivní kulatiny, dřevěné krokve nesly vazničky s rákosovou krytinou. Domy měly životnost asi 20 až 25 let, to znamená, že se jednalo v měřítkách doby o vícegenerační bydlení.

Dalším přínosným obdobím pro rozvoj dřevostaveb bylo antické Řecko a Řím. V Číně a Japonsku se dochovaly rozsáhlé mnohapodlažní komplexy zejména sakrálních staveb ze dřeva starých tři tisíce let. Počínaje 7. stoletím se v Evropě rozvíjela znalost těžkých skeletových a hrázděných staveb. Američtí osadníci přispěli svým umem rovněž do pokladnice vědění v oblasti dřevostaveb.

Příklad dřevěné roubenky ze skanzenu Vysočina. Pro porovnání řemeslné úrovně: stejně stará zemědělská usedlost ze skanzenu ve švédském Jönköpingu
Příklad dřevěné roubenky ze skanzenu Vysočina. Foto J. Smola

V českých zemích bylo převládajícím řešením v období středověku pro obytné domy roubení, němečtí osadníci přicházející do české kotliny v průběhu 13. století obohatili tuzemské znalosti o technologii hrázděné stavby. Oba systémy bylo možné kombinovat, jak to ostatně často vidíme dodnes v historických jádrech některých západoevropských měst.

Mistrovským příkladem komplexního tesařského díla v domácích podmínkách byla stavba čtyřbokého dvoru jako hospodářské usedlosti, která se počíná objevovat v středoevropském prostoru počínaje 16. stoletím jako důsledek vzniku lesní lánové vsi s většími rozestupy mezi jednotlivými usedlostmi. V Čechách byl tehdejším vzorem panský dvůr z 19. století.

Dřevostavby v ohrožení

Novodobé použití dřeva jako stavebního materiálu zaznamenáváme až na sklonku 18. století. Cena stavebního dříví byla v té době závislá na ceně dřeva pro palivo a k využití v dolech. V druhé polovině 18. století se můžeme v českých zemích a na Moravě setkat s projevy energetické krize: neúměrné nároky na kapacity palivového a důlního dříví tehdy vyčerpaly zásoby dřeva. Krize je zažehnána až pozvolným nástupem těžby uhlí.

Dřevo i pro svojí vyšší cenu a menší dostupnost (časté kalamity v monokulturách lesního hospodářství) přestává být oblíbeným stavebním materiálem a celodřevěná stavba se vytrácí i z oblasti lidového stavitelství. To postihuje nejen města (zpřísnění požárních předpisů a nové stavební řády, které užití dřeva pro bytovou výstavbu výrazněji omezují), ale i vesnice. Dřevo (pomineme-li stále rozšířené stavby zemědělské a vedlejší) jako konstrukční materiál je vytlačováno do oblasti návrhu krovů a stropních a střešních konstrukcí, kde lze za něj i v průběhu 19. století jen stěží nalézt vhodnou a ekonomicky přijatelnou náhradu. Stagnuje tak i v minulosti perspektivní a na řemeslných znalostech starých mistrů založený obor – tesařství.

Roubený kostel sv. Jana Křtitele ve Slavoňově
Roubený kostel sv. Jana Křtitele ve Slavoňově, 1553. Foto J. Smola

Určitou výjimkou jsou pouze pozemní stavby pro dráhu, kde se dřevo i nadále uplatňuje pro pomocné objekty remíz, drážních domků, WC a skladišť. Tyto do jisté míry pomocné budovy jsou často řešeny jako stavby pro opakovanou výstavbu – jedná se tak vlastně o první pokusy v oblasti objemové typizace v našich zemích. Dodnes přežívají na celé řadě venkovských nádraží v podstatě jako „muzejní exponát“ a doklad kvalitní řemeslné tradice, zejména v oblasti konstrukčního detailu.

Divadla a výstavní pavilony ze dřeva

Pro období národního obrození v 19. století je charakteristická výstavba dočasných divadelních arén ze dřeva, kterých byly v různých českých městech realizovány asi dvě desítky. Za příklad stojí Nové české divadlo v Praze (1876 – 1885) od architekta A. Bauma pro 2 200 diváků nebo divadlo Uranie (1889 – 1946) v Praze Holešovicích od architekta Osvalda Polívky  pro 750 diváků, dále Smíchovská aréna nebo Novoměstské divadlo pražské.

Přelom 19. a 20. století náleží dřevěným stavbám v oblasti výstavních pavilónů (zejména zemědělské a lesnické expozice) a lázeňských staveb. Na tomto místě nelze nezmínit architekta Dušana Jurkoviče (1868 – 1947), který dokázal transformovat typické detaily, ornamenty a barevnost lidové architektury i do oblasti velkých veřejných staveb v secesním slohu. Jeho vícepodlažní dřevěné a bohatě dekorované a polychromované stavby Pekla na Náchodsku, Pousteven pod Radhoštěm či lázeňských domů v Luhačovicích patří k zlatému fondu České architektury.

Rozšířená je rovněž stavba plováren s dřevěnými šatnami, dřevěných sokoloven, turistických a rekreačních chat. Lidové tradice a tvarosloví starších dřevěných staveb je přenášeno i do klasických zděných staveb do členění jejich fasád, uplatňují se rovněž dřevěné dekorace. Dřevěné stavby získávají počátkem století pověst staveb levnějších s nižší životností a první světová válka se svými nároky na materiální a lidské zdroje pozici dřeva jako prvku vhodného pro levné a méně hodnotné stavby pouze stvrzuje.

Zámořské inspirace a tuzemské unikum

S poválečným rozvojem průmyslové výroby dochází k prudkému rozvoji dřevěného stavitelství s užitím prvních lepených a lamelových konstrukcí. Významného uplatnění dosahují sbíjené konstrukce. Rozšíření obchodních a hospodářských styků se Spojenými státy vede rovněž k přenosu know how – zejména systému two by four. Stavitelé se inspirují, opouštějí těžké masivní trámové konstrukce a nahrazují je levnějšími fošinkovými z jednotného unifikovaného profilu. Vzniká celá řada úsporných halových konstrukcí, například filmová studia Barrandov, pekárny v Praze Hostivaři, vozovny ve Střešovicích a dalších. Majitelé lesů a správci polesí se orientují na typizovanou výstavbu hájoven… jak jinak než ze dřeva.

Spolu s technologiemi přichází na kontinent ze Států a z Británie rovněž hnutí „Wood craft“, které obrací často levicově orientovanou dělnickou mládež k zájmu o přírodu a pobyt v přírodě. Podél dosud neregulovaných českých řek vznikají trampské osady a posléze chatové kolonie se svéráznou dřevěnou architekturou, která u nás dosud přetrvává zejména v povodí Sázavy. (Za zmínku stojí, že toto české specifikum dosud čeká na solidní sociologický architektonický a stavební průzkum). Technologie prvkové dřevostavby umožnila realizaci dřevěných chat v jinak nepřístupných místech vysoko ve skalách. Poválečný nedostatek bytů je řešen rovněž pomocí dřevěných staveb, připomenu jen úřednické domy v Dejvicích či studentskou kolonku na Letné v Praze.

Dřevostavby jsou v současnosti už běžnou a zavedenou technologií výstavby hlavně rodinných domů. Nejčastěji se používá rámová konstrukce (tzv. two by four) nebo prefabrikované dřevěné panely. (Foto: Thinkstockphotos.com)

Mezi oběma válkami se rozhodujícím objemem těžby stává dřevo zejména materiálem pro bednění betonových (například pohraniční opevnění) a jiných pomocných konstrukcí. Jeho druhotné využití je problematické, a tak bylo likvidováno zejména veřejnými dražbami. (Bednění pro opakované užití bylo užíváno nikoliv náhodou pouze firmou Baťa…). Docházelo tak k absurdní situaci – potřeba dřeva byla pro pomocné konstrukce stejně vysoká, jako kdyby se ze dřeva stavěly běžné stavby. Tato již zavedená stavební praxe první republiky dávala jen pesimistické vyhlídky dřevěnému stavitelství v poválečných poměrech.

V prvních letech po osvobození bylo proto východiskem zavedení prefabrikace a produkce konstrukcí bez užití dřeva. Přispěla k tomu rovněž značná zachovalost technické infrastruktury a bytového fondu v poválečném Československu oproti vybombardovanému Německu a Rakousku, které muselo řešit v historicky krátké době bytový problém. Reakcí na to byly rozsáhlé kolonie dřevěných bytových domů. (Z těchto dob mimochodem pochází mírně pejorativní výraz „barák“.) Přes nevalný vzhled a problematické užitné vlastnosti těchto domů se tak podpořilo řemeslo, průmysl, ale rovněž vztah převážné většiny poválečné populace v německy mluvících zemích k dřevěnému stavitelství.

Komunismus zastavil vývoj dřevěných konstrukcí

V novém poválečném Československu bylo dřevo označeno za strategickou surovinu a degradováno pouze na pomocný stavební materiál a konstrukce pro dočasné stavby. Jak vyplývá z šokujících, v poslední době zveřejněných dokumentů, celá poúnorová produkce a rozvoj plánovaného národního hospodářství (první dvouletka a pětiletky) byla v duchu sovětské vojenské doktríny orientována na třetí světovou válku. Šlo o zajištění dostatku primárních zdrojů uhlí, oceli a cementu pro průmysl. Dřevěné konstrukce a výroba spotřebního zboží stála stranou.

Zákon č. 22/1955 Sb. v podstatě zastavil vývoj dřevěných konstrukcí u nás. Umožnil vznik Státní dřevařské inspekce, která se snažila zcela vyloučit dřevo ze stavebnictví. Ještě v polovině 60. let, tedy zhruba v letech, kdy nás Rakousko (po odchodu sovětských vojsk v roce 1955) předstihlo ve své životní úrovni, se výrobou na bázi dřeva zabývalo v rámci dřevařského průmyslu pouze 200 pracovníků (!).

Moderní dřevostavby se na západě objevují počátkem 70. let
Moderní dřevostavby se na západě objevují počátkem 70. let minulého století

Dřevostavby byly na státní úrovni centrálně řízeného hospodářství v 70. a 80. letech minulého století degradovány zejména na výrobu „Unimo“ buněk pro sovětský těžařský průmysl a tuzemská zařízení staveniště. Omezena však byla rovněž výuka dřevěných konstrukcí na odborných a vysokých školách, nevydávaly se knihy s touto tématikou. Přerušen byl dovoz časopisů a odborných publikací ze zahraničí do knihoven. Několik generací techniků, architektů a inženýrů se ve školách nenaučilo dřevěné konstrukce navrhovat ani realizovat.

S tímto dědictvím bojujeme dodnes. Veřejnosti byl plíživě podsouván názor, že stavby ze dřeva jsou méně kvalitní, mají kratší životnost a obvykle nepovedený vzhled.  To nemohla zachránit nepočetná místa „pozitivních deviací“, jak o nich hovoří sociologové zkoumající dějiny totalitních režimů.

Konec dřevostaveb v Čechách

Na západě, kde nikdy nedošlo k přerušení vývoje do té míry jako u nás, se dřevostavby dostávají v souvislosti s první ropnou krizí na počátku 70. let a následně vlivem války mezi Irákem a Íránem do popředí zájmu jako výhodný stavební materiál pro energeticky úsporné stavby. Masivní výstavba dřevostaveb v segmentu rodinných a bytových domů akceleruje postupně ve všech severských a německy mluvících zemích.

O vývoj a dodávku dřevěných halových staveb pro zemědělství se pokoušel v tuzemsku v souladu s evropskými trendy s dílčími úspěchy podnik Bios Sedlčany. Severomoravské dřevařské závody (dnes RD Rýmařov) rozvíjely projekty rodinných domů a prostorové prvky ze dřeva. Rudné doly Jeseník potom produkovaly licenční výrobu rodinných domů Okal problematické úrovně, která nadále poškozovala pověst dřevěných staveb pro individuální bydlení. Armabeton, závod Tesko se specializoval na lepené nosníky pro velkorozponové haly. Například Bučina Zvolen a Solo Sušice se soustředily na výrobu desek z aglomerovaného dřeva pro stavební průmysl.

Přes uvedené čestné výjimky, lokální anomálie a iniciativní aktivity „zespodu“ však přestaly fakticky dřevostavby jako obor v komunistickém Československu existovat. Polistopadový vývoj je potom již další kapitolou…

Autorem článku je Ing. arch. Josef Smola, článek původně vyšel v magazínu Dřevo&Stavby

(V článku autor čerpal z textů přednášek Vladimíra Bílka, Václava Brože, Zdeňky Havířové a Václava Jandáčka, které byly uveřejněny ve sbornících mezinárodního semináře o dřevostavbách ve Volyni v letech 1998 – 2008. Neocenitelným zdrojem informací byla rovněž skripta Vladimíra Bílka Navrhování dřevěných vícepodlažních budov, Nakladatelství ČVUT 2006

Autor: Redakce Nazeleno.cz