fbpx

Přírodní zahrada – ideální pro línější, ale přemýšlivé zahradníky0

Zahrada, to je nákup semínek, hnojiv, postřiků a následný nekonečný boj s plevelem, nejrůznějšími škůdci a vydatné posilování úrody nejrůznějšími živinami. Anebo také ne. Přírodní zahrada nepotřebuje nic z toho. Žádná hnojiva, žádný boj proti plevelu – stejně jako v přírodě. Co tahle začít se zahradou úplně jinak?

Foto: Pixabay.com

Všichni známe dokonale sestříhané anglické trávníky doplněné záhonem růží, živým plotem z tújí a koutem pro zahradní gril, stejně tak nás nepřekvapí pohled na oplocený plácek plný záhonů plnících roli zahradníkovi rozšířené spíže plné čerstvé zeleniny. Z precizně ošetřovanou zahradou s uhrabanými a pečlivě vypletými záhony s pravidelně zasázenou zeleninou můžeme vytušit spoustu práce a bolavá záda majitele. Existuje však i daleko jiný přístup k domácí zahradě – zanechat nekonečného pletí a chemického ošetřování záhonů a nechat přírodu pracovat pro nás. Podle zastánců ekologického zahradničení a permakultury to opravdu funguje.

„Zahrada je také kus přírody, když se podle toho k ní budeme chovat, mnohé nám usnadní.“

Mezi vyznavače zahradnické víry se však v poslední době vetřela poněkud odlišná a zatím zřejmě menšinová skupina kladoucí důraz právě na to, že ať děláme, co děláme, zahrada stále zůstává kouskem přírody. Názvy jako přírodní zahrada, zdravá zahrada, ekologická zahrada, bezúdržbová zahrada označují víceméně totéž. Ať už si vybereme kterýkoliv pojem, vždy dojdeme k tomu, že zahradničit lze i bez tradičně zažitých zahradnických přikázání.

Reklama

Co je to permakultura?

Permakultura je koncept zahradnictví a zemědělství, založený na principu trvalé udržitelnosti a přirozené rovnováhy přírodních ekosystémů. Permakulturní zahrada je tedy navržena tak, aby samostatně fungovala jen s minimálními zásahy člověka. Termín permakultura vnikl z anglických slov permanent a agriculture – tedy něco jako “trvale udržitelé zemědělství”. Fakticky jde o naprostou změnu ve vnímání fungování zahrady a posun k ekologickým a bezodpadovým technologiím. O životaschopnost a praktickou využitelnost permakultury jako způsobu zakládání a udržování zahrad a farem se vedou spory. Mnoho ekologických zahradníků a farmářů však prvky permakultury využívá. Základní principy permakultury shrnuli její “objevitelé” – australští ekologové Bill Mollison a David Holmgren – takto:

  1. Pozoruj a jednej (Krása je v očích pozorovatele)
  2. Zachycuj a uchovávej energii (Kuj železo, dokud je žhavé)
  3. Získávej výnos (S prázdným žaludkem se špatně pracuje)
  4. Usměrňuj sebe sama a přijímej zpětnou vazbu (Hříchy otců se projevují na dětech do sedmé generace)
  5. Využívej obnovitelných zdrojů a služeb a važ si jich (Příroda sama ví, co dělá)
  6. Nevytvářej odpad (Kdo šetří má za tři. Jedna včasná záplata ušetří devět dalších)
  7. Navrhuj od vzorů k detailům (Pro stromy nevidět les)
  8. Dej přednost začleňování před oddělováním (Více rukou, méně práce)
  9. Využívej malých a pomalých řešení (Čím jsou větší, tím tvrději dopadají. Pomalí a vytrvalí vyhrávají)
  10. Využívej rozmanitosti a važ si jí (Neukládej všechna vejce do jednoho košíku)
  11. Využívej krajů a važ si okrajových systémů (Nemysli si, že jsi na správné cestě jen proto, že je dobře vyšlapaná)
  12. Využívej změnu tvořivě a tvořivě na ni reaguj (Vize není o tom, jaké jsou věci nyní, ale jaké budou)

V praxi je navrhování permakulturních zahrad poměrně složité. Vždy vychází z místních podmínek a vyžaduje i odvahu experimentovat.Tvorba fungující permakulturní zahrady trvá i několik let.

Důraz je kladen na znalosti procesů, které probíhají v půdě či v rostlinách i v rámci vztahů mezi zahradní faunou. Cílem přírodního zahradníka je využívat těchto přírodních dějů namísto spoléhání na chemické a mechanické ošetřování. Přírodní zahrada by tak ve výsledku měla šetřit čas i peníze potřebné na tradiční způsob obhospodařování zahrádky.

V přírodní zahradě neuvidíte na záhonech odhalenou hlínu. Půda je skrytá buď mulčem, nebo vzrostlými rostlinami (Foto: Thinkstockphotos.com)

To asi zní uším každého klasického zahradníka jako podivná pohádka. Ale tak jednoduché a bezstarostné to není. Poznat přírodní děje a náležitě je zužitkovat není nic snadného. Představa, že bychom si jen sedli pod pěkný strom a čekali, co nám příroda na tom našem kousku země vypěstuje, je bohužel nereálná. Přírodní zahradník zkoumá, buduje, usměrňuje, řídí, pomáhá, sbírá informace a přemýšlí a činí rozhodnutí právě s ohledem na ony mocné a tajuplné přírodní procesy.

O čem je vlastně řeč aneb najdi deset rozdílů

Tradičně hospodařící zahradník, dejme tomu Venca se rozhodne, že bude pěstovat rajčata, koupí druh, který se mu zamlouvá, hnojivo, postřik proti plísni bramborové a jiným možným ohrožovatelům jeho úrody, poctivě odpleveluje, zalévá a čeká na úrodu.

Základní znaky přírodní zahrady

Hnojení – půda živiny potřebuje. Šetrným způsobem, jak jí je dodat, je mulčování, použití kompostu nebo pěstování určitých rostlin jako zeleného hnojiva.

 

Zalévání – prudkou sprchu z hadice lze nahradit jednoduchým závlahovým systémem z PET lahve  zapuštěné stranou s víčkem do země u kořenů, který dodává vodu postupně a cíleně ke kořenům bez zbytečných ztrát a odplavování hlíny.

Škůdci – vytváření vhodných podmínek pro predátory potencionálních škůdců můžeme zabránit jejich přemnožení, pomoct mohou např. budky pro ptáky či kus křoví pro jejich hnízdění nebo kus shnilého dřeva jako příbytek pro střevlíky.

Přírodní zahradník, tentokrát třeba Franta, na to jde jinak. Prvně zhodnotí, zda je rajče vhodná plodina pro jeho zahrádku, najde vhodné vzdušné a slunné místo coby prevence proti plísním a dalším chorobám. Druh vysazovaných rostlin posoudí především podle jejich odolnosti, případně využije semínka z vlastní loňské produkce, které pocházejí z rostlin přizpůsobených jeho zahrádce, a mají tak ideální genetickou výbavu. Záhonek obohatí živinami například kompostem, popřípadě jinými přírodními formami hnojení, neboť je si vědom toho, že chemická forma hnojení může zničit potřebnou půdní mikroflóru a příliš hnojená rostlina má křehčí pletiva a je tudíž více náchylná podlehnout chorobám a škůdcům. Proti plevelům pak zamulčuje, případně rajčata vysadí spolu s dalšími užitkovými rostlinami, s kterými se snesou, doplňují a společně bojují proti škůdcům. Zkrátka vytvoří v řeči permakulturních zahradníků takzvaný guild – společenství.

Plevel pomáhá

Franta to nepřehání s pletím, což zní uším většiny pěstitelů téměř kacířsky, ale Franta ví, co dělá. Využívá částečně smíšených záhonů, kdy mezi rajčaty přidává i jiné druhy rostlin, a pokud mezi rajčaty vyroste i něco, co zde nesázel, Franta zůstane v klidu. „Plevel“ stíní půdu a tím opět chrání potřebné mikroorganismy v půdě, koření zpravidla v jiných půdních vrstvách než pěstované plodiny a mimo to, většinu druhů rostlin ocejchovaných jako nežádoucí a určených k nemilosrdné likvidaci, může zužitkovat.

I na zalévání jde Franta jinak než Venca. Půdu chrání před vysýcháním mulč, využívá různých zahradnických triků k zalévání přímo kořenů a hlavně nezalévá tak často, jak je běžné. Má tak tu výhodu, že když vyrazí společně s Vencou na čtrnáct dnů po celoroční dřině (nejen na zahradě) na zaslouženou dovolenou, nemusí se po návratu bát poschlých chcíplotin na záhonku jako Venca.

Vencovy rostlinky rozmazlené pravidelnou bohatou zálivkou na povrchu záhonku si totiž nevytvořily dostatečný a hluboký kořenový systém, déletrvající suché počasí je proto snadno poškodí. Když pak přijde dlouho očekávaný čas sklizně, jsou Vencova rajčata možná větší, šťavnatější a je jich víc. Možná jsou stejná jako Frantova nebo Frantova jsou dokonce lepší, ale ať už to dopadne jakkoliv, Frantova rajčata mají jednu nespornou výhodu. Neulpívají na nich zbytky chemických postřiků, neobsahují přílišné množství dusíku z použitého hnojiva, popřípadě i jiné potenciálně škodlivé látky z použitých chemických prostředků. Jsou zkrátka přírodní. A Franta se na své zahradě zdaleka tak nenadřel, jako Venca

Na vzhledu přece nezáleží

Pokud byste šli náhodou kolem a chtěli se podívat, jak to vypadá u Franty a Venci na jejich  kouscích země, nemusíte se bát, že byste nepoznali, kdo kde vládne. Vencova zahrádka je tvořena sestříhaným trávníkem, pěkně upravenými keři a stromy s pravidelnými záhonky, ve kterých je řád a žádná rostlina se neplete té druhé pod listy.

Ve srovnání s Vencovou uklizenou a spořádanou zahrádkou, působí ta Frantova nepořádně a zanedbaně – vzrostlá tráva prorostlá nejrůznějšími dalšími druhy rostlin (útočiště pro potřebné druhy hmyzu), válející se kus tlejícího dřeva (sídliště pro střevlíky likvidující vajíčka slimáků a další možné škůdce), v rohu nevzhledný kompost (jednoduše dostupná přírodní forma zúrodňování půdy), na stromě visí ptačí budka (ptáci mohou zlikvidovat velké množství škodlivého hmyzu) a záhonky zdánlivě zcela chaoticky porostlé různými druhy rostlin vedle sebe.

Říkáte, že mít na zahradě divočinu a přitom doufat, že z ní sklidíte něco k snědku, není nic pro vás? Že ona ta hnojiva a postřiky nejsou zas tak špatné a spoléhat na nějaké střevlíky a sýkorky je naivní a vede jen ke ztrátě zisků ze sklizně? Jak chcete, je to jen na vás, ale až budete přemýšlet o tom, jak nejlépe naložit se zahradou, vězte, že možností je mnoho.

Autor: Johana Rottová

Externí redaktorka Nazeleno.cz, městská cyklistka, matka. Pro Nazeleno.cz píše hlavně články o bydlení a zahradě.